Pondělí 1. listopadu 1875

Jsouc výlučně zabraná svým Nicejcem, nevím nic o včerejšku; nechávám si vyprávět, jak Pépino sešel do kuchyně pro vývrtku, jak pracoval s Fortuném.
Pak teta začíná se svými vtípky a ptá se mě, co mi řekl ten muž, ale já, nemohouc přiznat nic vážného, raději říkám:
— Ale nic, paní, to je žert, nic než žert, ujišťuji vás!
— Řekla jste od kdy!
— Ano, ale žert, čirý žert!
Audiffer je už u svého okna, ale já, probuzena teprve od poledne, se neukazuji.
— Dobrá, řekla teta, brzo vám přivede toho přítele s dlouhým nosem, toho z Paříže — už vám přivedl Sommiera, který schválil.
Skutečnost je taková, že včera si sedl ke krbu mezi Pépina a Sommiera a vypadal, jako by něco vyprávěl, přičemž se na mě díval a ukazoval na mě očima, zatímco Sommier, vypadalo to, přikyvoval hlavou.
Nejsem se sebou spokojená za včerejšek — byla jsem příliš dětinská; u mladé dívky takový projev platí za špatné způsoby.
Představte si sílu mého hlasu, včera, když jsem se ho ptala, kdo byl s ním u okna a mával kapesníky.
— Ah! Ano, to byl Saëtone, to on mával kapesníkem. Ale víte, slyšel jsem vás zpívat.
— To není možné!
— Ujišťuji vás, sám jsem byl nesmírně překvapen, ale důkazem, že jsem slyšel, vám řeknu, co jste zpívala: zpívala jste „Mignon" a pak „Dormi pure".
— To je pravda! Ale opravdu je slyšet? To je neuvěřitelné! říkám, kdybych to věděla, nezpívala bych.
Schválně jsem zpívala ze všech sil, schválně, aby mě slyšeli, ale jsem překvapená a nadšená.
Je mě slyšet ve dne, navzdory strašnému rachotu vozů na dlažbě, a na takovou vzdálenost.
— Slyšel jsem všechno, řekl, jako byste zpívala na hradě, nechtěl jsem tomu věřit, ale poznal jsem váš hlas.
To je skvělé!
Navzdory ponocování mám celkem přijatelný obličej, vycházím s tetou pěšky (tmavé šaty, šedá plsť, malířský celek).
Je Svátek Všech svatých, všude davy, potkáváme všechny naše pány.
— Jak je Audiffret krásný, řekla teta, ve velkém klobouku a šedém redingotu.
Sotva jsem ho zahlédla.
Potkali jsme se na promenádě — já šla k veřejnému parku, zatímco on nám šel naproti; tentokrát se k nám nepřipojil, ale za minutu se otočil, nepochybně si myslel, že na konci promenády zahnem a vrátím se proti němu, ale my jsme ihned nasedly do vozu, takže tah se nezdařil — pokud vůbec nějaký tah byl.
Je šedivo a zima. Vcházíme všechny rozrušené z podivného setkání. Naproti Lucemburskému se na nás téměř vrhl pán slušného vzezření a sepjal ruce, jako by se klaněl.
Dina a mé Grácie, které jsou v kočáře, nám říkají, že se stejným způsobem vrhl k nim a dvakrát mu kočár téměř přejel nohy.
To je podivné. Netrpělivě čekám na zítřek, abych ho znovu viděla a zjistila, co je to za ptáčka. Je to buď blázen, nebo něco nádherného.
Ninukov, ten nemocný Rus, u nás večeřel. V osm se stahuji k sobě. Je to jedno z mých velkých potěšení — zamknout se, přemýšlet, číst, psát, jak přemýšlím.
Audiffret mě nemiluje. Vím to, jsem z toho dost rozhněvaná, protože ho miluji dost na to, abych si od něj přála nesmírnou lásku.
Stále se říká, že se za něj vdávám, všichni Nicejci se na mě dívají zvláštně, úplně jako by Audiffret byl jejich král.
Barnola, který přišel dnes odpoledne pro svou hůl, kterou tu včera zapomněl, o tom mluvil.
— Už požádal o ruku? řekl mámě.
— Kdo?
— Ale on, Audiffret.
— Co to říkáte, pane! Ani se nechová jako muž, který se chystá požádat o ruku — vídáme ho málo, jako všechny ostatní.
— Ale vy tajíte, tajíte, a celý svět to říká.
A Ricardo se dal do zlomyslného úsměvu, jako včera, když mě pozoroval, jak tančím s tím mužem.
Nemiluje mě, řekla jsem. Ano, neboť on, který má možnost, moc vidět mě v každém okamžiku, pro to nic nedělá. Nemiluje mě ani tolik, co já jeho. Trochu se mi dvoří! A já jsem okouzlena.
Bídné ženské postavení!
Všechny výsady mužům! Žena má jen tu výsadu čekat na jejich dobré zdání.
Je alespoň správné klamat je co nejvíce.
Byla bych velmi pyšná, kdybych se mohla tím mužem nechat vážně milovat.
Nestálý, bláznivý, lehkomyslný, vychytralý, vypočítavý, zlomyslný, rozmarný, ohlupělý stykem se špatnými ženami — začal žít brzy, a ten cit jemnosti, pravé lásky, zvláštní poctivosti, který je prachovým peříčkem lidského srdce, mu byl stržen nedůstojným otíráním. Hádám, myslím, že vše uhodnu, ale neřeknu vše, ze strachu, že bych byla směšná, kdybych se mýlila. Touha po penězích u něj převládá nade vším — peníze na velký život, na živení bataklánů, které za sebou vleče.
Ten nešťastný Galula mi včera říkal:
— Ach! Slečno, jsem čestný, vidíte, neukradl jsem portrét, vrátil jsem vám váš střevíček, a Bůh ví, jak jsem si ho chtěl nechat, a nemám ani slušnou odměnu.
— Dám vám svůj portrét.
— Kdy?
— Než odjedu.
A navíc portrét je věc slíbená, ale já žádám tu slušnou odměnu.
— Podívejme, co žádáte?
— Nakonec budu žádat odměnu.
— Nežádejte moc, protože bych nedala.
— Já dobře vím, co bych žádal, řekl Girofla, opřen o piano.
— Vidíte! Říkáte, že byste nedala! pokračuje Galula.
— Ne.
— Já dobře vím, co bych žádal, opakuje Girofla.
[Čtyři řádky škrtnuté]
— Podívejme, co byste ode mě žádal?
— Dobře vím, co bych od vás žádal.
— Ale konečně co?
— Dobře víte, co bych žádal, řekl a upřeně na mě hleděl.
— Ne, opravdu nevím.
— Víte, opakuje a stále na mě upřeně hledí.
To jsou čtyři stránky kvůli opakování jednoho slova toho muže. To proto, že stále čekám, že mnou pohrdne, a tak dvakrát víc oceňuji sebemenší věci.
Přesto je trapné cítit, že se vám dvoří jako komukoli, že vás nemiluje. A toho žalostného dvoření si člověk není jistý ani na hodinu, tak nestálá je nálada toho krasavce.
Ó ženo! Nešťastný tvore! Stvořena, abys čekala — pasivní zvíře!
Nic ze sebe samé. Přijdou, přijímá; nepřijdou, zůstává nehybná. Může se říct, že ne vždy přijímá, ale co dělat! Nelze přece kopat, ani se odvrátit, když na vás mluví. A etiketa salonů vyžaduje zdvořilost.
Ten muž se chová tak, aby mi nedal žádný prostředek proti sobě. Při sebemenším kopnutí mi může říct:
— Nepotřebujete mě odmítat, nic od vás nechci, mluvím k vám jako ke všem ostatním, nenamlouvejte si, mýlíte se!
To je mé postavení. Příjemné, co?
Nemůžu vzpomínat bez smíchu na hloupý výraz toho muže, když se mi dotkl ruky konečky svého palce a ukazováčku. Bylo to komické! A ten jeho výraz! Usměvavý a legrační! Udělal to, jako by si bral šňupec.
To je, na mou věru, příliš hloupé!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Dormi pure" — Spi pokojně; árie z Belliniho opery „Náměsíčná" (1831).