Sobota 30. října 1875

Nevycházím, den plyne jako hodina, nežiji, čekám na nedělní večer a bojím se, že to nevyjde, protože se cítím příliš šťastná. Usmívám se na všechny vtipy. Marie, komorná mé matky, ta podivná žena, co nenávidí svého muže, mi přichází říct:
— Ach! Slečno, viděla jsem včera Emila, byl tak pyšný, že s vámi tančil, vypadal jako kohout.
— Aha! Viděla jste ho.
— Miluje vás, slečno, a vy ho budete milovat.
— Řekněte mi, Marie, proč když mladý muž přichází do domu, kde je mladá dívka, vždy se vymýšlejí hlouposti?
— Ne všichni, ale vy jste krásná a Emile je krásný a přirozeně...
Ta žena byla v klášteře, kam se paní d'Audiffretová uchýlila po té historii — viděla tam Emila, jak mu říká, který přicházel několikrát, aby se pokusil přivést svou tchyni ke smíření.
Dojala mě, když mi vyprávěla, jak byla paní d'Audiffretová krásná — bílá, růžová, s velkýma černýma očima, s nádhernými vlasy tak dlouhými, „že na nich seděla" — že trávila dny hrou na kytaru a zpěvem, aby uspala své dítě, a pláčem. Že každou neděli přijímala s rozpuštěnými vlasy a zahalena dlouhým černým závojem a že toho dne nepřestávala plakat.
Není to románové?
— Včera jste byla hezká, řekla mi teta, nebyla jste bledá (mluví-li tak, nutno věřit, protože za sebemenší bledost dostávám vynadáno, jako by to byla moje vina!) — byla jste růžová, neříkám vám to vždy, včera jste byla velmi hezká a on se rozpouštěl.
— Říkáte mi ty hlouposti, od prvního dne mě ujišťujete, že je do mě zamilovaný!
— Ne, ale včera se tak díval a já ho, jak je mým zvykem, přistihla.
— Kdybys říkala pravdu, políbila bych tě čtyřistačtyřicetosmkrát, tak moc by mě to potěšilo!
Chystala jsem se spát, když tu přijdou mé Grácie převlečené za muže. Ihned to udělám s Dinou také a vycházíme, poté co jsme kouřily, klely, říkaly hrůzy — vše co nejklučičtěji, co nejpobudecky.
Dnes večer je hodně chodců, ale nikdo si nevšímá čtyř malých Nicejců kráčejících prostředkem ulice. Dorazíme k Nině, pijeme a kouříme s nedůstojnými gesty, tančíme nemožné kroky, a usednouce ve čtyřech na její postel se snažíme ji přivést ke smíření s Cokem.
Kolem jedenácté se vracíme domů pěšky, ale skoro nikdo tu není — křičíme a řveme nesmysly ve výrazech tak vybraných, že z toho mrazí.
Ach! Zapomněla jsem — paní de Ballotová a de Wykersloovthová byly u nás a po jejich návštěvě odjely maminky do Monaka.
A ještě jsem zapomněla!
To je vážnější. Já a Dina jsme si stouply k oknu; Bibi a Galula, myslím, udělali totéž na hradě; dívaly jsme se na sebe triedrem a ti dva opičáci mávali kapesníky.
Pak... po pár minutách jsme vystoupaly do druhého patra a zpoza žaluzie jsme pokračovaly v pozorování, aniž by nás viděli. A teta a Walitský, ta stará chůva, co chodili kolem a občas hubovali.
— Hubujte, hubujte, říkala jsem jim, bez přísné tety a panáčka jako jsi ty, Walitský, by ta espagnoláda nebyla úplná.
A umírám smíchy.
Vraťme se k večeru — ach! Ale stydím se.
Před č. 53 mi Dina volá:
— Hej! Emile, počkej.
— Co! Co chceš, Josephe!
— Mám malou potřebu!
A přiblíží se ke zdi!...
Jsem pobouřená, ale minule jsem udělala víc — vešla jsem do jednoho vendômského sloupu a Giroflé za mnou, to mi právě řekla, je tu, zatímco píšu.
Je to podivné — pozdní uléhání mi kazí pleť, když se nudím, ale když se bavím, nic se neprojeví, jsem svěží a růžová, jako bych chodila spát v devět.

Neděle 31. října 1875

Probudím se úlekem, vejdu do umývárny, vyskočím na převrácenou vanu, otevřu vikýřek, který ústí do chodby, ve které je okno přímo naproti, a dám se do vyjednávání nicejsky s ženami z rue de France.
— Co jste to v noci dělala, slečno? ptá se Léonie ohromená.
— Ale spala jsem!
— Ale ne, musela jste studovat nicejsky.
— Vůbec ne, přišlo to samo, když jsem se probudila, hned jsem mluvila.
Je to děsivé, jak mluvím jako ten Nicejec, jako ten krásný Nicejec.
Panebože! Spravedlivé nebe! Je možné zapomenout, že jsme včera s Giroflé, nechavše projít Dinu a Marii, znovu vyšly, prohlédly všechny keře a provedly svůj malý projekt. Hodily jsme šest kamenů a jedna lucerna kousla do prachu. To je šik!
Protože nic nedovedu zatajit, vyprávím vše a dostávám výprask, na který odpovídám hloupostmi.
Hubujte, mámo, hubujte, teto, hubujte všichni! To je cukr té věci.
Nebylo by na tom nic hezkého, kdybyste to shledávali přirozeným a jak se patří.
Nemám snad pravdu?
Prší, Giroflé přichází ke mně po promenádě (já jsem nevyšla), po promenádě s Dinou a Marií, a zavřeme se, abychom se cvičily v plivání na cíl.
Giroflé je cukroušek holka, stále víc se sblížujeme; dělá rozkošné poznámky.
Mé Grácie se strojí u nás.
Jak je ta Giroflé komická! Prorazila okenní tabuli kolenem, aby viděla Bibiho, a v kočáře, když jí řekli: Tamhle Pépino! — se vrhla k oknu, ale sklo bylo vytažené a narazila obličejem do skla.
Kolem čtvrt na deset máme vážné obavy! Co kdyby nepřišli!
Připravovat se nadarmo! Stoupáme k mně, abychom vyhlížely z okna, poté co jsme tancovaly a zpívaly s Cokem.
Dělám pasiáns, karty říkají ano a Giroflé vlétne jako bomba a oznamuje je.
Ale jaký je to pro mě údiv — ten drahý Bibi, co onehdy řekl: „Tak v neděli se sejdeme u nás?" — načež jsem mu odpověděla: „Ne u vás, ale u nás." Ten drahý Bibi nám přivádí pana Sommiera. To je zvláštní.
V pátek, když byl u nás Saëtone, ptala jsem se ho na pana Sommiera — Berthe mi o něm píše v dopisech. Ale to není důvod ho sem takhle přivádět bez varování.
Pan Sommier je muž pětatřicetiletý, suchý a english-looking.
Pépino, Bihovetz, Ricardo, Galula a Bibi jsou tu.
Žádný Saëtone. Bohužel! Bohužel! Bohužel!
Ach! Ale kdo mi ho zmlátí, kdo mi ho zmlátí? Ne Saëtona — ale Audiffera, Překvapivého Emila!
Je to zvíře, zvíře, které vás velice baví, slečno!
Pépino je naprosto zkrocen a stává se příjemným.
Chudák Fiouloulou!
Víte, proč říkám chudák Fiouloulou! Příliš hubený panáček na to, abych o něm mluvila víc.
Při tanci trochu moc svírám, řekl Audiffer, ale jinak by nebylo žádné potěšení z tance.
Slyšíte!
Skutečně mi svírá pas a ruku, to je cukroušek!
Je mi zima, jsou dvě hodiny pryč, ale tak moc chci dnes večer psát.
Konec trucování, konec hněvů! Konec grimas! Nedá se dělat, co jsem chtěla — při nejmenší věci se stane tak milým, že dělat zlý obličej by bylo směšné.
Znovu žádá taroty. Řeknu mu čísla a on čte vysvětlení v knížce.
Dvakrát mu předpovídají, že někoho unese.
— Přiřazuji! říká.
— Úplně špatně, pane.
— Dále, že se spřátelí se špatnou ženou, to taky dvakrát.
— Podívejte, pane, to je příliš komické! Čtěte.
— Ano, ano, říká, ale ne, to nic není.
Jsme spolu úplně dobře, žádný stín, žádná skvrna — ještě si na to nejsem zvyklá.
Ta ubohá zamilovaná přichází desetkrát nás přerušit a prosit, abychom přestali, abychom šli tančit. Ale já si z ničeho nic nedělám. Chudák Olga!
Ale hle, tarot říká, že ten muž je zamilovaný do blondýnky.
— Přiřazuji! Přiřazuji! Tohle je pravda.
— Ne, ne tohle, ale to druhé.
— Víte, řekl Olze, která se zase přibližuje, jsem zamilovaný do blondýnky, přiřazuji — je to pravda.
— To vůbec není pravda, říkám, dáváte přednost té druhé.
— Ach! Ale vůbec ne, ta druhá... to je, no tak! Mám radši tady. Ta druhá, tu nechci.
— Tam je to snazší, jen je to možné, zatímco tady nic nedostanete, nikdy!
Tančí se dál, tančí se dál, a já s Bibim — znovu mi říká, že je zamilovaný do té blonďaté osoby.
— To není pravda!
— Ach!
Stále v tanci.
Pak ten šašek nakreslí srdce probodené šípem.
— To jsem já, říká.
— Od kdy, pane?
— Ach! Ale vy nevíte, co znamená: „Od kdy, pane"?
Přísahala jsem, že to bude mé první slovo za těchto okolností, a stokrát jsem to doma vyprávěla a smějí se tomu.
— Řekla jsem od kdy? teto, říkám jí cestou, teto, řekla jsem: od kdy! To je cukroušek.
Teta mě nenechá ani sekundu s tím mužem o samotě — jakmile se nějakou náhodou ocitneme sami, běží za námi. Je to zábavné, ach! Jak se bavím!
Rozběhne se do mého ateliéru, běžím za ním, zastavíme se u dveří zelené předsíně, proklouzne mezi oběma křídly, tisknu ho mezi ta dvě křídla.
— Nechoďte tam, to je hloupost!
— Ale proč?
— Ach! Říkám vám, nedělejte hlouposti!
Dotkne se mi ruky prstem, jako imbecil.
— Co to děláte, pane!
— Ach! Jak máte hezké ruce!
V tu chvíli přiběhne teta! Já vejdu do salonu a on do jídelny.
Zkrátka, dvoří mi velmi hezky. Chápete mé uspokojení — to uspokojení mě dokonce kazí, jsem příliš oživená, zapomínám na svůj imposantní výraz.
Nutí mě zpívat, ale Walitský špatně doprovází, přeruším se, smějeme se.
Pak Bibi dělá sto opičáren, zpívá, grimasy, k velkému nadšení publika. Uvidíte, že zítra na mě bude plivat!
Ach! Ale teď mám bleskosvod.
[Dva řádky škrtnuté: Dělá se u nás...]
Ti malí Nicejci jsou jako doma. Bibi... poletuje. Bihovetz hraje a všichni zpívají. Bibi zůstává nevím jak dlouho hledat „blondýnku" v knížce.
— Víte, co hledám? Počkejte!
— Eh! Ne, najdu vám to druhé, to je vše, co dostanete. Ach! Nenacházím to, ale víte, co chci říct?
— Ano, ano, dokonale, slečno.
— Opravdu, dobře.
— Slušný otřes. Víš, Dino, pokračuje to!
— Aha!
Při večeři si stěžuji na tetino pronásledování a vyprávím jim vše.
Je to hloupé, nikdy nedovedu svůj deník pořádně vést — za rok snad, v záchvatu vzpomínek si vzpomenu na spoustu věcí; čekejme, když jinak nemůžeme.
Co lituji, je to, že se člověk nemůže vzít na určitou dobu — jsem si jistá, že dvouměsíční manželství s Bibim by mi udělalo velkou radost.
Je tedy třeba čekat na svobodu, bude tedy třeba klamat! Neboť nemyslete si, že tak opustím svého Nicejce — ach! kdepak! Jednoho dne budeme mít spolu co dělat. Řekla jsem to. Královna to řekla!
Kdybych se odvážila, tady, po takových hloupostech, mluvit o Bohu, řekla bych, že Mu děkuji, vyslyšel mě! Ale neodvažuji se, nebudu o tom mluvit. I bez toho bude vědět, jestli mu děkuji!
— Cože, pane, řekla máma u čaje, vy neodebíráte Journal de Nice?
— Ne, odebírám „Le Figaro".
— Vůbec ne, říkám, vy odebíráte „Le Journal pour rire", „Le Petit Journal", „Le Grelot" — to je to, co odebíráte!
Tak takhle jsme spolu.
— Ach! Ale žádám vesnický ples!
V těch proklatých salonech se nedá nic.
Poslyšte, to není to, co si přeji! Přeji si pořádné vyznání, hezky vážné, hezky milé, hezky podle pravidel.
Ach! Jak se budu modlit k Bohu!
Neposmívejte se, mudrci, ateisté, hrubci! Nechápete mou povahu.
Bibi se už neostýchá se na mě dívat, už nedělá grimasy jako dříve! To je cukroušek!
— Marie, řekl Walitský komorné, která vchází, aby přinesla nevím co, Marie, předevčírem byl Emile jako kohout a dnes byl jako krocan!
Musím odjet, nepřítomnost mi ukáže pravdu. Neboť přísahám, že nevím, jestli jsem zamilovaná doopravdy, nebo jen ze žertu.
Chápete, jsem ještě celá rozehřátá, zítra budu taky. Je třeba čas, aby se pochopilo.
Jsem hodná holka, při večeři jsem vyprávěla vše, jak to tu píšu.
Ach! Ale žádám vážnost!

Poznámky

Pozn. překl.: „Colonne de Vendôme" — hovorově veřejný pisoár (pojmenovaný podle tvaru pařížského sloupu). Marie a její přítelkyně se převlečené za muže vtipkovaly s tímto symbolem městského života.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „english-looking" — anglicky vyhlížející.