Pátek 29. října 1875

Od rána se jen usmívám.
Další župan zašpiněný barvou, v mém šatníku v prvním patře. Maluje se tam a protože tam chodím pozorovat hrad, ušpiním se.
Nevycházím, nikdo tu nebude, Lachaud obhajuje, a já jsem uprostřed porodu obrovského Pépina na modrém pozadí.
Fiouloulou, Bihovetz, Gautier-Pépino přicházejí v devět.
Co se ohnivého kastelána týče, Fiouloulou mě za něj omlouvá, že přijde později — neodvažuje se ukázat ve svém soudním úboru.
V deset se objeví, a ve fraku. Podivný člověk — první návštěva bez fraku, první večeře bez fraku, a dnes večer ve fraku!
Navzdory malé přitažlivosti Pépinovy konverzace mám trpělivost držet ho u sebe, takže kastelán ho nachází vedle mě, velmi zaměstnanou, zaměstnanou do té míry, že si ho všimnu, teprve když se přiblíží a řekne mi dobrý večer.
Vydržím ještě dvacet minut, pošlu všechny své kombinace k čertu, jsem všude, zvláště všude, kde je Bibi. Na tomto světě je třeba co nejvíc dělat jen to, co baví.
Ten muž mě baví, chci ho; zůstávat s Pépinem je velmi užitečné, ale málo příjemné; ostatně kastelán je dnes milý, nespouští ze mě oči a je mezi námi to nevím co, díky čemuž vypadáme, jako bychom se dohodli.
Nevím, jak ten pocit vysvětlit.
Ve všem, co si říkáme, jako by bylo něco jen pro nás.
Sotva sedíme u stolu a Olga na mě mrkne; se zvykem, jaký máme, že si rozumíme bez slov, chápu a stoupám do druhého patra, odnášejíc v kapesníku kostku cukru, ve tmě nacházím lahvičku s lektvar — nezapomněli jste na něj, že? Kápnu několik kapek na kostku cukru a scházím dolů, abych se posadila mezi Pépina a d'Audiffreta.
— Dáte si ještě šálek čaje, pane?
— Ne, děkuji, slečno.
— Cože, ani maličký šálek? Připravím vám ho sama, vezmete si ho.
A zachvácena náhlým záchvatem laskavosti jdu na druhý konec stolu, sama naliji čaj, do nějž upustím řečený cukr, a sama ho přinesu Bibimu, který celý překvapený vyjadřuje přání uzavřít ten šálek čaje do medailonu a pít ho celý život.
Jsou spolu zábavní, Olga a Girofla.
— Co tu hledáte? křičí Girofla s grimasou.
— A vy! Jděte pryč, myslíte si, že přicházím kvůli vám? odpověděla Giroflé s velkýma očima.
To je cukroušek! Tentokrát cukroušek víc než kdy jindy!
Tančí se; měla jsem chuť tančit proto, proto — to slovo je tvrdé! Zkrátka! Abych se toho muže dotkla. Po prvním kole si sedne vedle mě.
— Vzpomínáte na ty vesnické plesy u Domandyho? řekl mi.
— Ano, vzpomínám, říkám prostým tónem, který předstírám po celý ten rozhovor.
— Na který? Mám raději ten druhý — ne, na který vlastně.
— Oba byly moc hezké, říkám.
— Ne, jeden mám raději, ten, na který přišel Godard.
— Na obou. Na jednom nebyl lustr a na druhém lustry.
— Mám raději ten druhý, řekl vážně a díval se přímo před sebe. Ten výraz se mi tak líbil, že z toho ještě teď cítím lehký posun srdce.
Ach! Kdybyste věděli, jak je těžké posbírat to, co říká... Och! A teď zas nenacházím jméno, všechna, co jsem dosud užívala, mi připadají podivná, nevím proč.
To proto, že jsem v tuto chvíli v tom období, co se nachází mezi Girofla, Bibi, d'Audiffret, Audiffer, ten muž, krásný Nicejec atd., a... a Emile. Ještě krok a řeknu Emile! Jak je to směšné! Ne, budu mu říkat Audiffer.
Říkala jsem tedy, že je těžké napsat, co říká Audiffer.
Přinesou karty, tarot, a já věštím... Audifferovi. Ale okamžitě se Pépino přitiskne ke stolu, Fiouloulou poletuje kolem, Dina a mé Grácie přicházejí! Panebože! Horácius a Molière tedy nezničili otravné duchy! Předpovídám mu blízkou smrt, že někoho unese, nenaplněné touhy po lásce. Ale také, že ho někdo vášnivě miluje v tajnosti, že dlouho nebude vědět kdo, a že se to dozví v důsledku nemoci a kvůli ní. Jen ať si nemyslí, že to jsem já.
Než skončíme, zamíchají se taroty a já vytáhnu prosté karty.
— To je pro vás, říkám.
— Ano, paní. Ach! Pardon, slečno.
— Podívejte, myslíte na dámu, ale poslyšte dobře, myslete na něco nebo na někoho, na to, co vás zaměstnává; já přirozeně nemohu nic vědět, řeknu vám a vy si to přiřadíte, přiřaďte.
— Myslel jsem na někoho.
— Dobrá, říkám tedy, že myslíte na dámu, ne na slečnu, na dámu.
— Ne, řekl jsem paní, ale je to slečna, řekl tiše.
Myslím dokonce, že moji otravové neslyšeli. Dina, které jsem právě přečetla tyto řádky, neslyšela, ale Bibi-Olga to musela slyšet, ona, co polyká ta nejmenší slova, ta nejmenší gesta, ten nejmenší dech toho muže.
Koneckonců je mi to jedno, protože mi překazili mé tête-à-tête!
Dávám pero psům, je to příliš těžké! Zkuste posbírat, propojit, přivázat nekonečno nekonečných zlomků nekonečných věcí!
Řekněme jen, že celkově jsem byla spokojená — byla bych bývala velmi spokojená bez těch otravů.
Chápete, že se nebudu bavit vyprávěním všeho, a po pravdě řečeno nedokáži z těch neuchopitelných úlomků složit celek. A pak nebylo nic mimořádného.
Udělali jsme anagram Bibiho jména a on zachoval klid — kdybych nic nevěděla, nic bych netušila. Nevinný výraz, když se ptá, proč Amélie a ne Joséphine. Opravdový cukroušek!
Mluví mi o Grand Hôtelu, o malém Gonzalèsovi. Bohužel ničemu nevěří. Je to domýšlivé zvíře.
Tady se přerušuji, abych mluvila s Dinou — vyprávím jí o otřesu.
— Ale víš, nesmí se to vyprávět. Jestli se to dobře skončí, jestli budu zbavena koruny, všem to povím, ale jinak to vezmou špatně, řeknou, že je to proto, že jsem do toho muže zamilovaná. Poslouchej! Jsou dny, kdy jsem přesvědčená, že je do mě zamilovaný, a jsou jiné, kdy na mě plivá!
— Nuže, má drahá, to je proto, že jsou dny, kdy je do tebe opravdu zamilovaný!
— Podívej se! To napíšu! To vysvětluje vše! Díky!
Je to vznešeně pravdivé!
Kde jsem to skončila? Stokrát jsem se přerušila, abych mluvila s tou dívkou — právě mi vyprávěla svou historii s Lubimovem a jak ji ten malý požádal o ruku. Představujeme si abrakadabrantní scény a smějeme se jim, jako by to byla pravda.
Kde jsem to byla, Panebože!
Byla jsem u anagramů, myslím, ano, ale právě jsem tolik mluvila a smála se, že je všechno zamotanější než kdy dříve.
Ach! Ano, každý z nás si vytáhl jeden tarot, ten můj říkal, že dva milenci by se chtěli vzít, ale různé okolnosti tomu brání.
Velmi mě to zasáhlo, schovala jsem kartu a roztrhala papírek.
Není to ta nejkrásnější pravda? Miluji — tak, řekněme to! Miluji Audiffreta, ale nevezmu si ho.
Protože nechci, protože si to zakazuji, protože to nejde, protože nepatřím sobě, protože můj plán je celý načrtnut. Podívala jsem se na něj poté, co jsem přečetla tu kartu, a na okamžik jsem se zamyslela.
Proč je to Emile d'Audiffret, Nicejec? Proč se mi líbí?
Tečka! Nedělejte si závěry! Vůbec si nestěžuji, už jsem řekla, že mě to baví. Lituji, ale ne bolestně — tu je všechno milé a okouzlující. Nejsou žádné bolestné trhliny.
Myslím, že jsem byla hezká, protože na mě nepřestal hledět, a jednu chvíli tak intenzivně, že se na něj podívala teta.
— Ach! Paní, paní! řekl.
Abych neodradila Pépina, pošlu mu pár pohledů, za které si kupuji svobodu nedržet ho příliš u sebe.
Chtěla jsem říct komplimenty, které mi Audiffer řekl, ale bylo by to příliš dlouhé, a pak neřekl nic mimořádného — všimla jsem si jich jen proto, že mi je neříká vždy, a také kvůli tomu výrazu, nevím jak říct; kvůli tomu druhu porozumění, které jako by mezi námi vládlo.
— Sbohem, paní, řekl tetě.
— Sbohem, blázen smažený Amélií, odpověděla mu.
— Vůbec ne smažený, řekl, vraceje se do salonu.
— Smažený naprosto!
Co se mě týče, přiblížil se ke mně, zrovna když jsem ostatním říkala, že se v neděli zase sejdeme.
— Přijdete v neděli?
— Ano, odpověděl a dlouze mi tiskl ruku, a poprvé za nevím jak dlouho jsem pocítila ten otřes.
Je to jisté, přichází od něj.
— Má drahá, říkám Dině, věřím, že přichází od něj, protože poslyš, předpokládejme, že jsem do něj zamilovaná, předpokládat se může vše; nuže, ve dnech, kdy na mě plivá — kdyby ten otřes přicházel ode mě, ty dny bych ho měla cítit víc než kdy jindy; nuže, necítím ho vůbec. Přichází tedy od něj, protože ho cítím, jen když je Bibi, jak říkáš, a necítím ho, když na mě plivá, tedy když je Girofla, opět jak říkáš. Nuže! Vidíš, jestli to skončí, jak chci, učiním skvělý objev. Bude vždy možné poznat, který muž vás miluje, podle toho otřesu.
Vracím se domů okouzlena, nevím proč, zamilovaná do toho muže a ospalá.