Čtvrtek 28. října 1875

Kapela hrála od půl třetí, což znamená, že sezóna začala. Ale málokdo věděl o té změně a promenáda vypadala velmi uboze — zvláště proto, že Lachaud obhajuje v té kauze malého [nečitelné], co zabil Brémonda. Celý svět je u soudu.
Cestou jsme zašly k Antonovovi, ten dobrák nám ukázal svou vilu. Jsem s ním jako s ženami z rue de France a s mými dobrými přítelkyněmi trhovkyněmi.
Právě když se chystáme ke stolu, přicházejí mé Grácie a večer jdeme do divadla.
Schovám se za Dinu, a tak svobodna se dívat, na koho se mi líbí, a využívám té svobody k pozorování d'Audiffreta, který vstupuje do své lóže s tak zlým obličejem, že si toho všichni naši všimnou. Jsem spokojená — když ho nevidím, nudím se; skrytá se na něj mohu dívat svobodně. A je to podivné — když se smál, smála jsem se, a když zvážněl, zvážněla jsem a zamyslela se. Mám ho velmi ráda.
[Pozn.: 23. listopadu 1875, Paříž. Oh! Ho!]
O druhé přestávce se ukáži celému divadlu, které je plné, a pak se znovu stáhnu do stínu.
Ukázala jsem se, protože jsem se bála, že by přišel, myslíc, že tam nejsem. Ušetřila jsem si nepříjemnost a možná jsem se připravila o potěšení.
Fiouloulou nám přichází vyprávět, co se stalo u soudu, po něm vcházejí Překvapivý a Pépino, který to vzal vážně a přichází pod dojmem z minulého večera. Dívá se na mě a staví se za mě a mluví ke mně; ale dnes večer jsem ke všem stejná a Překvapivý je ke mně lepší. Co je třeba dělat, abych ho vylepšila, mě velmi nudí, ale je to jediný prostředek. Chtěla bych s ním stále mluvit, a kdybych to dělala, bude se mnou zacházet jako se psem.
Prodgersová s Roissardem, svým milencem, v lóži naproti se dá do zívání a grimasování, když vidí tyhle lidi u nás.
Proč ženy zívají, když žárlí a závidí? Moje matka si toho všimla stokrát, a já též tolikrát, kolikrát jsem stihla ve svém malém životě.
Znovu žádám svůj portrét.
— Už ho nemáte, pane. A komu jste ho dal!
— Ne, poslyšte, je velmi hezký, moc se mi líbí to černé pozadí.
— Ten, co vám dám, je taky na černém pozadí.
— Ach! Tak tedy...
— Ohnivý kasteláne! Kdybyste mi chtěl udělat radost, chcete mi ji udělat? Buďte milý, hodně milý, vraťte mi můj portrét, říkám opravdu, mileučce.
— A potom mi nedáte jiný, řekl otřesen.
— Ach! Když jsem si vzala ten druhý, abych seškrábala nápis, dala jsem vám slovo, že ho vrátím — vrátila jsem ho?
— Ano.
— Nuže?
Doufám, že ho vrátí, a obávám se, že nemám dost charakteru, abych ho podvedla a nedala mu jiný.
Ta bytost řekne Giroflé drzost jako onehdy mně.
— Slečno, spala jste na nose, podívejte, naklání se doleva.
Je to pravda, Olga má tu vadu, která jí však nebrání být hezká. S ní má ta drzost úplně jiný charakter; říkají si nejrůznější věci a nikdo si ani nevšiml, co řekl.
Je zvláštní, jak ti dva malí šedí, dvě malé opičky, Danis a hrabě Laurenti, lorňují ve dvou z malé tmavé lóže.
Všichni tihle lidé — ti, co chodí do lóže, chci říct — přijdou zítra k nám...
Jako dříve!
Teta si nenechá ujít příležitost otrávit mi večer několika šípy, které mi přichází vystřelit, zatímco se svlékám.
Ale pchá!