Úterý 26. října 1875

Je to pozoruhodné — už se na hrad nikdy nedívám a nemám chuť se na něj dívat. Přitom dříve jsem nedělala nic jiného.
Vracím se z divadla, hrála se „Alice de Nevers", kterou při druhém poslechu shledávám okouzlující. Stane se, myslím, mou favoritkou jako „Giroflé-Girofla".
Jsem okouzlena i rozrušena, i otupělá — dým, pára v hlavě, možná že psaním se ty mraky rozplynou. Často tak nevím, co budu psát, skoro vždy, a postupně jak píši, mé myšlenky se vyjasňují.
Nejprve řekněme, že jsme byly u paní de Ballorové, které už dávno dlužíme návštěvy. Nemám ráda chodit poprvé, ale jakmile jsem jednou byla, jde to samo, a teď bych chtěla ty milé ženy vidět neustále.
Bereme Giroflé, celou v růžovém a s dobyvačnými úmysly. Jsem v bílém, učesaná po svém; a vpředu koruna mučedníka vystupuje zpod antické kadeře. Bibi je spokojena se sebou, Bibi je v klidu, karty předpověděly, že se pobaví.
Dvě minuty po našem vstupu do lóže u jeviště v prvním patře napravo činí Bibi svůj vstup do lóže v přízemí nalevo. Ta levá lóže je na sezónu pronajata jím. Roissard, Saëtone a spol. Dnes je plná — Bibi, Saëtone, Roissard, Laurenti, Bounin atd. Všechny ty krásy dělají pekelný rámus, jako by byli doma, nestarajíce se o publikum — to jest dělal to s velkou okázalostí.
První, jako vždy, přichází Fiouloulou a brzy nato celá buona compagnia vtrhne do lóže: Saëtone, Pépino, Barnola a Bibi — ten poslední podle svého zvyku vstoupí teprve po několika opičárnách ve dveřích;
— Jak je vám po tom tanci? ptám se svého přítele Ricarda.
— Ale celkem dobře, řekl a dal se do poskakování.
— Jaký tanec?
— U nás, v neděli.
— Cože, vy jste tancovali bez nás?
— Bohužel! Ale je to vaše chyba, proč nechodíte?
Obklopí Barnolu a chystal se vyprávět, ale jdu za ním do salónku lóže a zakazuji mu mluvit — všichni jsou v tom „malém růžovém salónku".
— Dovolte, abych vám tu sundal něco, řekl Bibi a díval se na mou korunu.
— Ne, ne, to je tam naschvál.
— Ale to jsou růžové větvičky, trny — ale proč?
— To nejsou růžové větvičky, je to email, a na přidržení vlasů.
— Ale ne, vůbec ne, to jsou pravé větvičky.
Pak se všichni otočí k nám a má koruna se diskutuje.
Vyvolala účinek, jaký jsem si přála.
Postupně Saëtone, Barnola a Fiouloulou odcházejí.
Postavím se za tetu a Pépino se postaví za mě, naproti mně Olga, vedle ní Bibi.
Znovu žádám svůj portrét jako v neděli a se stejným úspěchem. S uspokojením a potěšením konstatuji, že se stále zdokonaluji a držím se lépe a lépe. Byla jsem k Bibimu zdvořilá, ale ani o píď víc. Pépino byl můj kavalír; ve stínu nebylo dobře vidět, jeho pleť vypadala lépe a jeho velké černé oči dělaly velmi uspokojivý dojem, takže jsem měla i jisté potěšení z jeho pohledu.
Zase se mluvilo o mých rozích.
— Je to zcela prosté, řekl d'Audiffret, slečna si to nasadila, protože už tu byla růže... a tak musel být i růžový keř; podívejte se, podívejte, jak říkám hezké věci.
— Ach! Ale to se nepovedlo.
— Ten herec, řekl, to je ten, co hraje v „Tour de Nesle".
— „Tour de Nesle" jsem neviděla, zakázali mi ji, stejně jako „Le Procès Veauradieux" — lituji toho.
— Viděla jste „Le Procès Veauradieux"? zeptal se Girofla vážně a díval se mi přímo do očí.
— Ne, pane, odpověděla jsem a vydržela jeho pohled jasnýma a nevinnýma očima, máma nechtěla.
— A ty, Bibi, říkám, otáčejíc se ke Giroflé, viděla jsi?
— Ne.
Bibi je trochu mrzutý z té malé pozornosti, co se mu věnuje — zvyklý, že všechno pohlcuje. Dělá s Olgou, co může, tře si hlavu o zeď — je to podivné zvíře! Musí se vždy cpát do nějakého kouta, nebo se věšet na nějaký strom, nebo tlouct hlavou o nějakou zeď. Opravdu je zábavný.
— Cože, řekl, vy nechcete, aby nám pan Barnola vyprávěl, jaké jste měly kostýmy v neděli! Nám, důvěrným přátelům!
— Nevěděla jsem, že jste naši důvěrní přátelé.
— Cože! Když se spolu tancovalo v zahradě toho dobrého pana Domandyho, jsme důvěrní přátelé, na celý život!
— Kdybyste s námi tancovali minulou neděli, pak by to bylo na celý život, říkám se smíchem a aniž bych si všimla sebemenší narážky v jeho slovech.
Marie, Marie, jsi anděl! Chováš se jako, jako cukroušek! Ach! Hle, cukroušek, říkám to každou chvíli, další slovo od Bibiho. Zkazil mi způsoby.
Ach! Nebojte se, jen doma; před lidmi jsem stále táž.
Pépino zůstává poslední, když odchází, vracím se na přední okraj lóže jako nečistoty stoupají na hladinu vody. Ach! Ach! Holka moje! Umírněte se, jaké hrůzy to říkáte! Fuj!
Vracím se tedy na přední okraj lóže a dávám si pozor, abych nasadila zářivý výraz po rozhovoru s Pépinem.
Jsme pozorovány úplně, jako bychom byly kněžna Suvorovová, nebo něco ještě podivuhodnějšího.
Řekla jsem, že jsem okouzlena i rozrušena — okouzlena, protože, koneckonců víte proč, a rozrušena, protože teta shledává, že jsem měla být milejší. Těmi slovy mě nutí pochybovat o správnosti chování, z něhož jsem byla tak spokojená! Ne, nechci nikoho poslouchat, ať jsou ostatní cukrouškové, já chci být, jak jsem se rozhodla.
U čerta, ať mi nemátou hlavu, ať mi nebrání! Každý dělá, jak chce. Jsem zdvořilá, jsem slušná — ať po mně nechtějí víc!
— Mám rozhodnutí, velké rozhodnutí, které musím učinit, říkám Pépinovi.
— Aha! vmísil se Girofla, jaké rozhodnutí, podívejme!
— Ptám se sama sebe, řekla jsem poté, co jsem počkala, až se Pépino zeptá jaké rozhodnutí, ptám se, jestli mám nechat růst tyto vlasy, nebo je dál stříhat.
— Měla byste si oholit všechny vlasy, řekl Překvapivý.
— Nechte je růst, slečno, řekl Pépino.
— Myslíte? odvětila jsem, aniž bych si všimla Překvapivého.
Ale protože všichni jeho poznámku slyšeli a opakovali ji.
— Co? Co jste mi řekl? Neslyšela jsem.
— Řekl jsem, že byste si měla oholit vlasy, ale pod podmínkou, že mi je všechny dáte.
Neodpověděla jsem nic a pokračuji s Pépinem. Co jsem mohla odpovědět! Jeho slova nelze přičíst ničemu jinému než svrchované drzosti, nebo svrchovanému hněvu. Drzé lidi neslyšíme, když je nemůžeme rozdrtit, a co se hněvu týče, co se hněvu týče — nečiním si nárok věřit, že se na mě hněvá.
Ale předpokládejme, předpokládat se může vše — ach! Ne, podrážděnému muži se nesmí odpovídat o nic víc než drzému.
Giroflé u nás večeří do jedné ráno a co nejroztomileji na světě říkáme tak roztomilé věci, že opravdu — ti pánové, co nejspíš právě teď zároveň s námi večeří, by neřekli víc. Ale buďme spravedlivé — říkaly jsme ty věci — jak to říct? — zkrátka... s takovou grácií a závojem, že se víc tušilo, než slyšelo, a uhodnuvši člověk zůstal celý omráčený způsobem, jakým to bylo řečeno, nebo ukázáno, neboť často ani neříkáme — podíváme se na sebe a je to hotové, a vybuchneme smíchy. Kdyby to mohl někdo slyšet, obdivoval by naše způsoby hodné nejjemnějších večeří, nejjemnějších soupé.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „buona compagnia" — dobrá společnost.