Pondělí 25. října 1875

Vycházím pozdě a nevidím nikoho; jako skoro každý den se stavíme u Sapogenikovových, než se vrátíme domů. S Giroflé znovu hovoříme o malém projektu, který se brzy uskuteční.
Všechna okna hradu jsou osvětlená. [Škrtnuto: to je pro (nečitelné)]. Ta iluminace mi zvedla oči k věži s nádherným praporem; bez toho se na ni už nedívám, a kdyby o tom doma tolik nemluvili, hrad i ten muž by pro mě přestali existovat.
Jsem veselá, ale má veselost hasne ve večeru v rodině.
Skvělost svatby knížete Milana Srbského s Kechkovou mě jen málo rozzlobila, to mě překvapuje. Mám-li závidět, je to případ závidět té dívce, mně rovné, a která je nyní královna, jako mávnutím kouzelného proutku, jako v pohádce!
Po četbě „Figara" padáme zpět do Girofla.
— Chtěla bych, aby z obou stran přestaly vrtochy a aby se vzali, řekla máma, nepochybně žertem.
— Nejsou žádné vrtochy, řekla Bibi-já, nýbrž dokonalá lhostejnost z obou stran.
Paní moje matka je ve formě, vypráví nám příběhy o mně, Olze, Bibim, Saëtonovi, Fiouloulou a smějeme se.
Opravdu, ten chlapec mi je dnes lhostejný. Je mi to houby. Ale abych obnovila svou čest před celým areopágem, modlím se k Bohu, jak jsem se modlila v Badenu, a tehdy mi dal, oč jsem žádala.