Neděle 27. října 1875

Hledáme daleko, co máme blízko. Příkladem budiž Pépino.
Kvůli tomu zatracenému Bibimu jsem si zašpinila hezký bílý župan barvou. Šla jsem do prvního patra, otevřela okenice a posadila se na okno, kde jsem zůstala, dokud jsem neuviděla Bibiho u jeho okna, pak jsem odešla; ne tak docela — posadila jsem se do chodby a zpoza zavřených okenic jsem úzkou škvírou lorňovala Překvapivého, který se ukázal několikrát, ale mě nebylo vidět. Viděla jsem šedé nebe, ale nečekala tak odporný déšť! A já, která...
Nacházím své matky u Niny a teta mi říká, že dvakrát potkala Girofla — jednou u Desforgesů, a podruhé, to ho jen viděla, v salonu Théâtre Italien, jak tančí na jedné noze před Crescim a Saëtonem.
Chvályhodné zaměstnání!
Nedělám nic jiného, než že odříkávám úryvky z „Alice de Nevers"; je tam hlavně jedno: Partez ar!... kebuses! a jedno: Oui papa!, které odpovídá osm Tisteho dcer na jeho Partez ar!
A stává se, že dědeček je velmi mrzutý, když to křičím, což mě rozesmívá, a všichni se smějí, a opakuji to tolikrát, že k večeru už odpovídá teta: Oui papa!
Trávím den křikem, smíchem, škádlením dědečka, ale ne vážně — sám se skoro směje.
Ráda bych, aby dnes večer někdo přišel. Hraje se „Giroflé-Girofla", poprvé to vynecháváme. Vykládám karty — nejsou tak skvělé jako včera, ale dost na to, abych zůstala učesaná a skoro připravená.
Říká se tolik dobrého o tváři toho muže, že ho shledávám krásným.
Včera, když se na mě díval vážně a ptal se, jestli jsem viděla „Veauradieux", jsem obdivovala skvostné oči; ne ty italské, černé, mastné oči, ale oči živé, zářivé, rozkošné.
Řekněme jednou provždy, že je krásný, a přidejte k jeho kráse pověst, kterou mu dělají, předcházenou tou, kterou udělali nebo si udělal jeho otec, a uznáte, že je zajímavý.
Jednoho dne jsem řekla: Ten chlapec to dotáhne daleko. A máma po celý den se mě ptala, proč si to myslím a kam to dotáhne atd.
Dotáhne to daleko, po stezce ctnosti.
Chvástala jsem se svým chováním včera — nebylo čím, zdála-li jsem se lhostejná, je to proto, že jsem lhostejná byla. Neboť jakmile všichni odešli, zuřila jsem, že je teta nepozvala, zuřivě jsem si strhla rukavice a ulámala všechny knoflíky a jen stěží jsem se uklidnila. Copak nechápou, že se nudím?
Strávit večer v rodině — to je pro ducha to, co kropicí konev pro oheň! O čem se mluví, o bídách domácnosti, nebo jako lahůdka o Giroflovi. Umění, dějiny — ani jméno toho neslyšíme. Cítím, jak postupně otupuji. Nedělám nic, chci jet do Říma, vezmu si znovu lekce.
Nudím se! Cítím, jak mě postupně obaluje pavučina, která tu pokrývá vše. Ale bráním se! Čtu.
Nikdo nepřijde, už odbilo deset. Karty mi to říkaly. Ach! Ty karty. Zívám, budu číst a spát.