Neděle 24. října 1875

Poznámka editorů
[Chybí roh stránky?]
Vložený listmaxime sur la page de titre du Livre 48
Věz vše, konej vše, [?] rozhoduj o všem [?] vše [?] vše... [?] te
Jdeme pro mé Grácie, abychom šly spolu do kostela; kousek před jejich domem nás Záhadný předjede a okázale zvedne hlavu před okny Sapogenikoffových.
Ale protože jsem se včera rozhodla, že se jím už nebudu zabývat, nerudnu a neříkám ani slovo.
Chovám se zcela přirozeně a škádlím Olgu, která je rudá a rozechvěná. Dávám jí Bibiho jen tak jako kohokoli jiného, a ona je nadšená.
Nezlobím se na sebe, řekla jsem hloupost jako talisman, ten talisman neměl úspěch, nuže, nechci si dělat zlou krev. To hlavní, čeho se nejvíc bojím, je všeobecné pohrdání. V nejhorším se spokojím s pouhou zdvořilostí, jen ať se neodvracejí, a jsem v klidu.
Giroflé září, provdáváme ji za Girofla a každý komponuje budoucí scénu. Rozvíjíme přitom spoustu fantazie a navzájem se smějeme svým historkám. Je to zábava, chci říct kratochvíle, kterou mezi sebou hojně pěstujeme.
Antonoff — nevíte, co je to Antonoff — to je dost kuriózní člověk, sám vypráví svůj příběh. Byl ubohým příručím v nevím jakém krámě v Petrohradě, když si uvědomil, že je hloupé hnít na dně. Když si to uvědomil, našel si věno i s ženou, nesmírně ošklivou, a stal se sám obchodníkem. Jako obchodník s galanterií si udělal velké jmění, šest set tisíc rublů, říká se, pak opustil ženu a vyplatil jí odškodné, všechno zlikvidoval, prodal firmu a přijel s herečkou, zpěvačkou, do Nice, té úslužné nádoby na vše, na růžový lístek stejně jako na vavřínový list.
Herečka, paní Kronnebergová, platila za jeho ženu. Měla hezký hlas, a tak zpívala v Opeře, s úspěchem, jehož dosáhla hlavně díky svému postavení, ruská dáma, kvaziamatérka atd. Přes Operu se Bibi-Antonoff seznámil s celebritami Nice, totiž: Saëtone, d’Audiffret otec a syn atd.
Jednoho krásného dne ho paní Kronnebergová nechá na holičkách, Bibi-Antonoff dělá dobrou tvář ke zlé hře, koupí pozemek na silnici do Villefranche a staví si dům. Je velmi komicky oblečený, s diamantovými knoflíky. Malý, tmavovlasý, působí kulatě, s rybíma očima, je mu pětačtyřicet let, ale vypadá nejvýš na třicet. Mluví jen rusky, žádné vzdělání. Důvtip? Praktický důvtip, spekulační, peněžní — důvtip zbohatlíka.
Pravda, ten popis si nezaslouží, ale jde o to, že přišel k Nině, pak k nám, a za týden u sebe pořádá oslavu nového domu. Vysmíváme se mu a každý vtipkuje na jeho účet. Je dva roky vdovcem a touží si vzít další společnici. Marie se mu líbí, my se tomu dost smějeme, díky Bohu.
Je teplo, vycházím na promenádu pěšky s Giroflé. Svědomitě prohlížíme zahrady Gioie a Rosalie Léonové přes mřížoví.
Dovolte, abych se k tomu vrátila. Dovolujete. Dobrá, chci jen říct, že myslí-li Bibi na Olgu doopravdy, mám to raději než cokoli jiného. Aspoň mám ten objekt na dosah. Bídná útěcha.
Zase jsem našla své nitro, je klidné, jak jen může být, a dívá se na můj povrch a krčí rameny.
Máma s tetou si vezmou fiakr a landau nechají nám.
Dina, já, Marie a Olga. Jsem v bílém a hezká, letní klobouk.
škrtnuto[Zrušeny 4 řádky]
Teprve když se po jednom okruhu po promenádě vracíme k hudbě, přiblíží se, ráčí se přiblížit pan Emile d’Audiffret, v doprovodu věrného Fiouloulou. Říkala jsem už, že návštěvu u nás vykonali jen Chevalier a Fiouloulou? A považte — zrovna ti dva nejhorší.
Ráčí dokonce říct, jak hezký kočár, že je to opravdová kytice květin atd.
„To jsem právě před chvílí říkala,“ povídám.
„No vidíte!“ prohlásil přesvědčeně.
Chovám se jako anděl, ani ruměnec, ani rozpaky; ostatně se nemám čím chlubit, za ten klid nevděčím své povaze, protože kdybych byla dojatá nebo rozrušená, nedokázala bych se ovládnout. Chovala jsem se tedy dobře, protože jsem necítila nic mimořádného.
Bibi má na kůži všelijaké věci, to se mi nelíbí. Po několika grimasách s Giroflé se obrátí k nám. Chovám se prostě a vlídně, jako ke všem ostatním. Jestli počítal s tím, jaký udělá dojem, musí ho to mrzet.
Snažím se dostat zpátky svůj portrét lstí, kterou mi poradila teta.
„Dostala jsem své nové fotografie a jednu velice hezkou vám dám, a vy mi vrátíte tu druhou, která je ošklivá; ne, opravdu, vraťte mi ji, nechci, aby se takhle ošklivé fotografie šířily, dám vám jednu velice hezkou.“
„Ale vůbec ne,“ odpověděl pán se svým drzým výrazem, „ta druhá je velmi krásná.“
Ne, je ošklivá.
Je velmi hezká, a kdybyste věděla, jak pěkně je teď upravená!..
Ale jděte!
S drobnými ozdůbkami, s popínavými rostlinkami.
Já dobře vím, proč ji nevrátíte: protože ji už nemáte.
Nato se nám pán ráčí poroučet.
Nesmírně jsme si přály mít ho dnes večer u nás, ale mámy tu nebyly, a navíc nám Záhadný oznámil, že má v úmyslu jít na La Tour de Nesle.
Myslím, že považuje návštěvu za zbytečnou; jako posledně, když jsme se vrátily z Florencie, prostě přišel večer.
Ať ho čert vezme! Kdybyste věděli, jak jsem šťastná, že jsem lhostejná. Chovala jsem se, opakuji, jako anděl, docela jako by se nic nedělo, jako by to nebyl Záhadný, ale Godard nebo Fiouloulou nebo kdokoli jiný.
Po večeři se já a Giroflé, zahalené do jediného pláště, potichu vykrademe ven, zazvoníme u Gioie a u Wittgensteina, pak přejdeme ulici a v klidu se procházíme.
U dveří potkáme Dinu a Marii převlečené, Dinu za drožkáře, Marii za žokeje, za kluka, za nevím co.
Rozníceny ušlechtilým zápalem vyběhneme nahoru a převlékneme se jako ony, a takto vystrojené vejdeme do jídelny, kde jsou Bihovetz, Ricardo, Nina, Coco, Daniloffová a služebnictvo.
Ale domluvily jsme se ještě na něčem jiném, a tak po pěti minutách vyjdeme ven a kráčíme prostředkem promenády, zavěšené do sebe, a zpíváme sbor spiklenců, který je u Nicejců skoro národní písní, a to příšernými hlasy. Pomalu nabíráme odvahu, jdeme až na samotnou promenádu, ale tam dva páni vytuší, kdo doopravdy jsme, začnou pískat a dívají se na nás. Zmocnil se mě strach; naštěstí klobouk stažený do očí nedovolil, aby mi viděli do tváře. A rychle domů, ale uličkou a přes rue de France, abychom ty dva muže setřásly. Já a Giroflé dorazíme bez nehody, ale Dina se skutálí do prachu a Marie přes Dinu.
Landau stojí u dveří, nasedneme a projíždíme se před Café de la Victoire a před Théâtre Français. Je právě přestávka, hodně se na nás dívají, ale spíš kvůli landau než kvůli čemukoli jinému.
Když se konečně blížilo půl jedenácté, vrátily jsme se domů. Všichni naši hosté jsou ještě tady a musím zpívat Thérésiny písničky. Ricardo je celý okouzlený.
Smějeme se jako blázni, v chlapeckých šatech můžeme vyvádět jako opravdoví uličníci. A pak, Ricardo a Bihovetz jsou naprosto slušní a člověk je s nimi v bezpečí.
Po zpěvu přijde tanec, bez hudby. Strženi příkladem vstanou všichni, i Daniloffová, i Bihovetz, Walitský, Barnola, Nina, všichni, všichni jako v „Giroflé-Girofla“; jsme udýchaní a nemůžeme přestat. Barnola si mezi poskoky nasadí ženský klobouk a dělá stydlivou za záclonkou, se svou tmavou vousatou tváří!
Trvá to dost dlouho, loučíme se v tanci, ve skocích, je trochu těžké si podat ruku, protože zatímco jeden stoupá, druhý klesá, jako mořské vlny.
Šílenství zachvátilo všechny, bylo to rozkošné. A když zůstaneme samy, mluví se o Záhadném. A říkají, že se mi líbí, a já říkám, že ne, ale že vždycky někoho potřebuji a že po pravdě jedině on se tu může nazývat mužem.

Poznámky

Pozn. překl.: Drama Alexandra Dumase st. (1832), doslova „Nesleská věž“. ↩
Pozn. překl.: Thérésa (Emma Valladonová, 1836/37–1913), první velká hvězda pařížských café-concertů, od 60. let proslulá v Alcazaru komickými a lidovými písněmi (Wikipedie, „Thérésa (singer)“). ↩
Pozn. překl.: Giroflé-Girofla – opéra bouffe Charlese Lecocqa na libreto Alberta Vanlooa a Eugèna Leterriera (Brusel a Paříž 1874) o dvou sestrách-dvojčatech, nevěstách, z nichž jednu unesou piráti. Mariina společnost si z ní vzala přezdívky: „Girofla“ je Émile d’Audiffret, „Giroflé“ Olga Sapogenikoffová. ↩