Pátek 22. října 1875

Vstávám brzy ráno, musela jsem tedy chvíli čekat, abych se dozvěděla, jestli je tu. Neodjel! Ale to je ještě horší, řekla jsem si, když se otevřely okenice.
Prší, ale ve tři je překrásně, a tak vycházíme. Jdu pěšky s tetou.
Ten muž je na balkoně klubu.
A Olga je v sedmém nebi — jejich dům je vedle klubu a ona je u okna, zatímco on je na balkoně.
Kočár zastaví přímo před lavičkou, kde sedí Bibi s Laurentim. Nemůže jinak než vstát a přijít pozdravit. Ta ohavná bytost říká mámě, že se ty slečny příliš parádí a že by je oblékl do pytloviny.
„Tak vy hned nastoupíte do kočáru, slečno?“ řekl mi, zatímco jsem si oblékala kabátek.
„Ano, pane, dost jsem se nachodila,“ řekla jsem nejistě, rozzlobená a rozrušená.
Za chvíli projíždíme znovu a vidíme ty lidi na stejné lavičce a Saëtone je s nimi.
Máma s tetou říkají, že se věnuje Olze, já zuřivě mlčím. Nakonec vybuchnu a spílám všem těm Nicejcům. Zaslouží si to.
„Co je to za chování?“
„Kdo o ně žádal?“
„Přijeli a ještě ani nepřišli s návštěvou!“
Zlobím se přede všemi. Jdeme nahoru k Nině.
Ta bláznice Marie, co věří v návrat Cimy!
Jdu hned s Olgou na balkon a v soumraku pozorujeme Girofla na lavičce. Olga září, já vřu, ale nedávám nic znát.
Konečně se vracíme domů a já své upozorňuji, že mám příšernou náladu, a mluvím s nimi úplně tak, jako bych mluvila ke svému deníku.
Máma říká, že je to docela přirozené, že ten muž je velmi krásný, že se bude vždycky líbit; že je to navíc mladý muž rozvážný a stálý, který všechno dělá s mírou. Ach ano, to je pravda, vzpomínám si, že přišel na návštěvu až několik dní poté, co nám byl představen.
Obdivují jeho krásu, oceňují jeho povahu. „Je to mladý muž, který se nedá strhnout,“ říká matka.
Ten prokletý člověk opravdu zkrásněl poté, co celý den vyl po Gioii.
Snaží se mě uklidnit, ale já zasypávám Audiffreta vším zlým, co vím, a biju Frédérica, který se nechává bít s potěšením. Potřebovala jsem rozbíjet, lámat, tlouct. Svůj vztek vůbec neskrývám, naopak, jen mu dávám jinou příčinu: před všemi se zlobím na Nicejce, a ve skutečnosti zuřím kvůli tomu Nicejci.
Zavřu se a modlím se; sotva jsem začala, řekla jsem si: Zbytečné, zbytečné! Je směšné v něco doufat po takové modlitbě, když jsem po tolika, tolika modlitbách a slzách, a jakých modlitbách a jakých slzách, nedosáhla ničeho.
Když jsem se modlila za vévodu.
A v zoufalství se svezu na zem, napůl klečíc, napůl sedíc, a dala jsem se do pláče a prosila aspoň o útěchu.
Můj Bože! Vzpomínám si, jednou se mi zdálo, že jako v té pohádce se mi stačí jen přiznat, abych uspěla.
Zdá se mi, řekla jsem tehdy, že v den, kdy si řeknu: Miluji ho! padnou všechny překážky. Nuže, říkám to dnes večer, na kolenou: miluji ho!
Odhazuji svou zbytečnou a nešťastnou hrdost, házím si ji pod nohy a Tobě, můj Bože, říkám, že ho miluji!
Vím, že to říkám jen proto, aby mé ponížení bylo ještě větší, neboť teď, když jsem se vydala všanc, mě Bůh zase potrestá; a právě teď mě poníží a smísí s blátem.
Bůh mnou pohrdá a ten muž mnou pohrdá, zasloužím si to, sama sebou pohrdám.