❦
Sobota 23. října 1875
Samedi, 23 octobre 1875
Zapomněla jsem vyprávět včerejší sen. Viděla jsem myši, na které jsem poštvala kočky, a ty je zadusily — pak se ty myši proměnily v hady a zalezly do svých děr, zatímco kočky se vrhaly na mě, zvláště jedna, co mě škrábala do pravé nohy.
J’ai oublié de raconter mon rêve d’hier. Je voyais des souris contre lesquelles je lançai des chats qui les étouffèrent, alors ces souris se firent serpents et rentrèrent dans leurs trous pendant que les chats se jetaient contre moi, surtout un qui m’égratignait la jambe droite.
To je celý včerejší den.
C’est la journée d’hier.
Chtěla jsem číst, chtěla jsem myslet, chtěla jsem plakat! Nemohu nic! Psát a psát, to je vše, co mohu.
J’ai voulu lire, j’ai voulu penser, j’ai voulu pleurer ! Je ne puis rien ! Ecrire et écrire, c’est tout ce que je puis.
Poprvé za týden mě nebolí hlava a cítím se naprosto dobře a mám růžové tváře.
Pour la première fois depuis une semaine je n’ai pas mal à la tête et je me sens tout à fait bien et suis rose.
Ráno jsem byla u mámy se všemi ostatními.
Le matin j’étais chez maman avec tous les autres.
„Podívej se, Nadino,“ řekla, „jak Marie hubne, ve městě budou opravdu říkat, že je to proto, že...“
— Regarde Nadine, dit-elle, comme Marie maigrit, vraiment en ville on dira que c’est parce que ...
Neslyším konec, země se mi propadá pod nohama, padám do křesla a zakrývám si tvář rukama.
Je n’entends pas la fin, la terre manque sous mes pieds et je tombe dans un fauteuil en me couvrant la figure des mains.
To mi ještě chybělo! A zase s tou myšlenkou přišla má matka. Ach! Za to ji nenávidím! Bože můj, co jsem tedy provedla! Co jsem provedla! Jak odčinit své zločiny? Jestli si mám uříznout prst na pravé ruce, uříznu si ho!
Il ne me manquait plus que cela ! Et cette fois encore cette idée vient de ma mère. Oh ! je la déteste pour cela ! Mon Dieu, qu’ai-je donc fait ! Qu’ai-je donc fait ! comment racheter mes crimes. S’il me faut couper un doigt de la main droite, je me le couperai !
Co dělat! Co jsem provedla? Copak jsem spáchala tolik hrůz, že můj trest nemá mezí? Bože můj, Bože hrozný, Bože neúprosný!
Que faire ! Qu’ai-je fait ? Ai-je commis tant d’atrocités que ma punition n’a pas de bornes ! Mon Dieu, Dieu terrible, Dieu inexorable !
„Dino, Dino,“ šeptala jsem, „vidíš, rozumíš mi, vysvětlila jsem ti svou hrůzu a svůj strašný přízrak! Co je to za kletbu! Ach! Ano, kletbu. Vidím dobře, že na tomto světě pro mě nic dobrého není. Jak chcete žít, když nic nevychází, všechno padá, všechno se odvrací! Odvahu má člověk jen do jisté míry, osměluje se, doufá, ale přijde chvíle, kdy už nemá sílu!“
— Dina, Dina, murmurai-je, tu vois, tu me comprends, je t’ai expliqué ma terreur et mon fantôme affreux ! Quelle est cette malédiction ! Oh ! oui malédiction. Je vois bien qu’il ne fait pas bon pour moi dans ce monde. Comment voulez-vous vivre quand tout manque, tout tombe, tout se détourne ! On a du courage jusqu’à un certain point, on s’enhardit, on espère, mais vient un moment où on n’a plus la force !
Dobrá! Posmívejte se, přesycení lidé! Cože! Řeknete mi, odvažujete se pronášet taková slova, když vaše matka žije, když máte tetu, co vás zbožňuje, dům, co vás poslouchá, jmění k dispozici, když nejste ani chromá, ani nemocná! Pokoušíte Boha!
Bon ! moquez-vous, gens blasés ! comment ! me direz-vous, vous osez prononcer de telles paroles quand votre mère vit, quand vous avez une tante qui vous adore, une maison qui vous obéit, une fortune à vos ordres, quand vous n’ètes ni infirme ni malade ! Vous tentez Dieu !
To mi řeknete a já vám odpovím, že život se skládá z maličkostí, tak jako se těla skládají z molekul. Když všechny molekuly shnijí a jdou k čertu, tělo nemůže dál existovat; právě tak život — když všechno, z čeho se skládá, co mu dává barvu, pro co ho má člověk rád, když se to všechno obrátí ve zlé, nevyjde! Když vše, vše uniká, když se ani nejmenší přání neplní, když vše mizí, když vše klame! Ne, pokračovat tak je nemožné, a proto věřím, že si mě Bůh brzy vezme k sobě. Ne nadarmo se letos rozbila dvě zrcadla.
Voilà ce que vous me direz et je vous répondrai que la vie est faite de petites choses comme les corps sont faits de molécules. Quand toutes les molécules pourrissent et s’en vont au diable, le corps ne peut plus exister, de même la vie, quand tout ce qui la compose la colore, la fait aimer, quand tout cela se tourne à mal, manque ! Quand tout, tout, échappe, quand pas le moindre désir ne se réalise, quand tout s’évanouit, quand tout trompe ! Non, continuer ainsi est impossible, aussi je crois que Dieu me reprendra bientôt. Ce n’est pas en vain qu’on a cassé deux glaces cette année.
Řeknou mi, že když je člověk mladý a zamilovaný, má často chuť zemřít. To je nesmysl — nemám nejmenší chuť zemřít, ale předvídám svou smrt, neboť tak zbytečný, tak ubohý život nemůže trvat.
On dira que quand on est jeune et amoureux, on a souvent envie de mourir. On dira une absurdité, je n’ai nulle envie de mourir mais je prévois ma mort, car une vie aussi inutile, aussi misérable ne peut durer.
Kam až jsem klesla! Až k tomu, že tvrdím, že miluji d’Audiffreta. Řekla jsem to jako talisman a ten talisman se obrací proti mně, nic z toho nevzešlo a vyznání jsem vynaložila nadarmo, zbylo mi jen ponížení, jen hanba!
A quoi suis-je réduite ! A dire que j’aime d’Audiffret. Je l’ai dit comme un talisman, et ce talisman se tourne contre moi, rien n’en résulte et je suis pour mes frais de déclaration, j’en suis pour mon humiliation, ma honte !
Dnes ráno jsem měla chuť se smát a říct, že „miluji ho“ jsem neřekla já, ale Bibi. Dnes večer žertovat nemohu.
J’avais envie ce matin de rire et de dire que ce n’est pas moi qui ai dit, je l’aime, mais que c’était Bibi. Ce soir je ne puis plaisanter.
Ostatně ani sama nevím, jestli je to pravda.
D’ailleurs je ne sais pas moi-même si c’est vrai.
Chvílemi jsem si jistá, chvílemi se mi to zdá nemožné a nepravděpodobné. Nejvíc mě zraňuje, že nikdo nepřichází — nechápu ty lidi. Proč se seznamovat, chodit každý den, zvyknout druhé na sebe a pak najednou, bez důvodu, se odvrátit! Ostatním to možná nic nedělá, ale mě to raní, zarmucuje, zasahuje do srdce. Možná je to směšné, ale je to tak.
Parfois j’en suis sûre, parfois cela me semble impossible et invraisemblable. Ce qui me blesse le plus c’est que personne ne vient, je ne comprends pas ces gens. Pourquoi faire connaissance, venir tous les jours, habituer à soi et puis tout d’un coup, sans raison, se détourner ! Peut-être qu’aux autres cela ne fait rien, mais moi cela me blesse, me chagrine, m’atteint au cœur. C’est peut être ridicule mais c’est ainsi.
Desetkrát jsem se přerušila a plakala. Pokaždé, když si vzpomenu na to léto a srovnám ho s tím, co je teď, jsem naprosto nešťastná.
Dix fois je me suis interrompue pour pleurer. Chaque fois que je me souviens de cet été et que je le compare au présent je suis tout à fait malheureuse.
Což není zásluhou mít něžné srdce, přilnout k lidem? Nemám žádné zásluhy, jsem nehodna všeho, Bože můj!
N’est-ce donc pas un mérite d’avoir le cœur tendre, de s’attacher aux gens. Je n’ai pas de mérites, je suis indigne de tout, mon Dieu !
Potkaly jsme toho muže ve městě, u pošty — landau byl napůl zavřený a pozdravil jen mámu. Jindy, když jsme nechaly mámu s tetou na nádraží, ho potkáme u veřejného parku, ale tentokrát jsem ho skoro nepozdravila já — byla jsem zamyšlená a ten stupidní napůl zavřený landau mě donutil trochu vysunout hlavu, abych odpověděla na pozdrav Nicejce.
Nous avons rencontré l’homme en ville, près de la poste, le landau était à moitié fermé et il n’a salué que maman. Une autre fois, ayant laissé maman et ma tante à la gare, nous le rencontrons près du jardin public mais cette fois c’est moi qui ne l’ai presque pas salué, je songeais et ce stupide landau à moitié fermé m’a forcé d’en sortir un peu la tête pour répondre au salut du Niçois.
Jdeme nahoru k Sapogenikoffovým. Olga září — nepochybně ho viděla a on ji zvlášť pozdravil. Je na nejlepší cestě zamotat hlavu té dívce, tomu ubohému dítěti, kterému stačí, aby před ním někdo smekl nebo se na ně usmál, a hned si představuje všechna nebeská blaha.
Nous montons chez les Sapogenikoff. Olga rayonne, sans doute elle l’a vu et qu’il l’a saluée particulièrement. Il est en train de tourner la tête à la fille, à cette pauvre enfant qui pour peu qu’on lui ôte son chapeau ou qu’on lui sourie, s’imagine tous les bonheurs du ciel.
Byly jsme na balkoně, z něhož je tak krásně vidět na balkon klubu. Držela jsem Giroflé kolem pasu a měla jsem velikou chuť ji stisknout, udusit, tak jsem kvůli té blízkosti žárlila a tolik závistivých myšlenek se na mě navalilo.
Nous étions sur le balcon duquel on voit si bien le balcon du cercle. Je tenais Giroflé par la taille et j’eus une grande envie de la presser, de l’étouffer, tant ce voisinage me rendit jalouse et tant de pensées envieuses s’en suivirent.
Dříve to byla Gioia, teď je to Olga. A co kdyby to s ní myslel vážně!!...
Avant c’était Gioia, à présent c’est Olga. Et s’il allait se prendre sérieusement !!! ..
Ach! Pak mi nezbude než se z toho ponížení oběsit.
Oh ! alors je n’aurai plus qu’à me pendre d’humiliation.
Dát přede mnou přednost Olze, Olze, Olze!
Me préférer Olga, Olga, Olga !
Ale blázním! Nedává přednost nikomu. Kurtizána odjela nejspíš proto, že neměl dost peněz, a on se baví tím, že jen tak mimochodem trápí hlupačky jako já.
Mais je deviens folle ! Il ne préfère personne. La cocotte est partie sans doute parce qu’il n’avait pas assez d’argent, lui s’amuse à tourmenter des bêtes comme moi, en passant.
Byli jsme u de Daillens, mluvilo se o obětích.
Nous étions chez de Daillens, on parlait de sacrifices.
„Ach! Já,“ řekla, „to nemám ráda a nejsem pro to stvořena, ale taky nechápu ty nešťastné vášně, jak se říká — nemohu milovat toho, kdo mě nemiluje, připadá mi to podlé a rychle se odpoutávám.“
— Oh ! moi, dit-elle, je n’aime pas cela et je ne suis point faite pour cela, mais aussi je ne comprends pas ces passions malheureuses, comme on dit, je ne puis pas aimer qui ne n’aime pas, je trouve que c’est bas et je me détache vite des uns.
Na, chyť si to, holka má. Ztratila jsem veškerou sebeúctu, všechnu! Jsem otupělá, stávám se nevím čím, dovoluji si nejohavnější věci.
Attrape-ça, ma fille. J’ai perdu tout amour-propre, tout ! Je suis abrutie, je deviens je ne sais plus quoi, je me permets les choses les plus abominables.
Dokud jsem terffiduovala, to šlo, ale milovat! Řekla jsem to v naději na úspěch, jako v té pohádce... a nacházím jen lítost! Vyčítám si ten okamžik. Nic není opovrženíhodnějšího než žena, která na každém kroku klopýtá, natahuje ruce, nabízí srdce, a marně, marně, marně!
Tant que je terffiduais passe, mais aimer ! Je l’ai dit espérant le succès comme dans ce conte, .. et je ne trouve que regrets ! Je me reproche cet instant. Rien de plus méprisable qu’une femme trébuchant à chaque pas, tendant ses mains, offrant son cœur, et en vain, en vain, en vain !
Zuřím při pomyšlení na své ponížení a jeho triumf! Když mi nejen ani v nejmenším nedvoří, ale ani nepřijde, ani nenechá vizitku, jak to vyžaduje ta nejprostší zdvořilost — nuže! Právě tuto chvíli si vybírám, abych v pokorném postoji a s očima plnýma slz řekla: Miluji ho!
Je rage à l’idée de mon humiliation et de son triomphe ! Quand non seulement il ne me fait pas la moindre cour mais quand il ne vient même pas, il ne laisse même pas sa carte comme la plus simple politesse l’exige, eh bien ! c’est juste ce moment que je choisis pour dire en humble posture et les yeux pleins de larmes: Je l’aime !
Kéž bych se mohla rozšlápnout jako hmyz!
Que ne puis-je m’écraser comme un insecte !
Mezitím jsem si ze dvou větviček růže, plných trnů a bez listí, vyrobila malé rohy, spojila jsem je kadeřinkou vlasů, aby nebylo vidět nit, a říkám jim „koruna mučedníka“ jako v Židovce1, a budu ji nosit až do rehabilitace. Ano, teď si to hodlám vynahradit v Římě — proč bych tam měla být šťastnější než tady? Nechci si dělat plány, abych nezažila další tak kruté zklamání jako tohle. Ať je to jakkoli, budu nosit svou „korunu mučedníka“, dokud se nepomstím nebo si to nevynahradím, jak libo.
En attendant je me suis fabriqué une paire de petites cornes avec deux branches de rosier pleines d’épines et sans feuilles, que j’ai réunies par une bouclette de cheveux pour cacher le fil et que je nomme « la couronne du martyr » comme dans la Juive et que je porterai jusqu’à réhabilitation. Oui, à présent je pense me dédommager à Rome, pourquoi serai-je plus heureuse là-bas qu’ici. Je ne veux pas faire de plans pour ne pas avoir une autre déception aussi cruelle que celle-là. Tant il y a que je porterai ma « couronne du martyr » jusqu’à ce que je sois vengée ou dédommagée, comme on voudra.
Mám pro sebe moudrou, výtečnou radu: nechat toho Girofla na pokoji, otřepat se, nadechnout se jako po dlouhé únavě a přestat na to myslet. Je jasné jako den, že nemám na co čekat; trvám-li na svém, snižuji se, stáhnu-li se, byť trochu pozdě, vycházím z té záležitosti s jakousi ctí a budu si celý život vděčná za ten ústup, zatímco budu-li trvat na svém, nadělám si jen výčitky a lítost.
J’ai un sage, un excellent conseil à me donner, c’est de laisser tranquille ce Girofla, de me secouer, de respirer comme après une longue fatigue, et de ne plus y penser. C’est clair comme le jour que je n’ai rien à attendre; en persistant je m’abaisse, en me retirant quoiqu’un peu tard je sors avec une espèce d’honneur de l’affaire et me saurai gré toute ma vie de cette retraite, tandis qu’en persistant je ne me fais que des regrets, des reproches.
Stahuji se, následuji svou radu, otřepávám se, nadechuji se (vstala jsem, abych to udělala), otevírám doširoka oči, třesu hlavou, abych z ní vyhnala ošklivé myšlenky. Cítím se lépe.
Je me retire, je suis mon conseil, je me secoue, je respire Qe me suis levée pour le faire), j’ouvre de grands yeux, je secoue la tête pour en chasser les vilaines idées. Je me sens mieux.
U čerta! Dokažme, že se nedáme tak snadno porazit, jak si myslí! Dokažme krásnému Nicejci, že ne každá před ním padne na kolena. Zuřím na sebe, žárlím na minulost, závidím šťastným ženám, které jsou obklopené, žádané — závidím jim, až bych plakala, křičím v sobě, ptám se, v čem jsem horší než ony! Je jich tolik — a hloupějších a ošklivějších! Jsem prokletá? Ne, nechme toho. Slíbila jsem, že na to přestanu myslet, slíbila jsem, že budu silná: Budu silná.
Que diable ! prouvons que nous ne sommes pas si facilement terrassées qu’on le pense ! Prouvons au beau Niçois qu’on ne tombe pas toujours à genoux devant lui. Je suis furieuse contre moi, je suis jalouse du passé, j’envie les femmes heureuses qui sont entourées, recherchées, je les envie jusqu’à en pleurer, je crie en moi-même, je demande en quoi leur suis-je inférieure ! Il y en a tant et de plus bêtes et de plus laides ! suis-je maudite ? Non, laissons cela. J’ai promis de ne plus y penser, j’ai promis d’être forte: Je serai forte.
Budu jako dříve říkat, jak a kde jsem ho viděla atd., ale zakáži si sentimentální myšlenky! Budu si neustále opakovat, že je to hanba, že je to nedůstojné! Že se ponižuji, když v tom pokračuji. Vezmu si příklad z mužů. Ach! Jak je nenávidím za jejich aroganci, za jejich železný charakter! Povznesu se nad ně, nad něj. Vyškolil mě, jsem vyléčená. Pár ztracených iluzí, pár zklamaných nadějí a jsem z toho venku. Chtěla jsem říct, že chmýří srdce je vytrhané, ale to není pravda — mé srdce... je nedotčené. Mysl mám zatrpklou. Zklamání ničí člověka.
Je dirai bien comme avant comment et où je l’ai vu, etc. mais je me défendrai les pensées sentimentales ! Je me répéterai sans cesse que c’est une honte, que c’est indigne ! Que je m’abaisse en continuant. Je prendrai exemple des hommes. Oh ! que je les hais pour leur arrogance, pour leur caractère de fer ! Je m’élèverai au-dessus d’eux, au-dessus de lui. Il a fait mon éducation, je suis guérie. Quelques illusions perdues, quelques espérances trompées, et j’en suis quitte. J’allais dire que le duvet du cœur est arraché, mais ce n’est pas vrai, mon cœur... est intact. Mon esprit est aigri. Les déceptions abîment l’homme.
Obrňme své srdce trojitým bronzem2... a ani to nedovedu, vycházím z té záležitosti o pár per méně, ale vycházím celá a pera dorostou tak dobře, že to nebude znát.
Entourons notre cœur d’un triple airain... et cela même je ne puis faire, je sors de l’affaire avec quelques plumes de moins, mais j’en sors entière et les plumes repousseront si bien qu’il n’y paraîtra point.
Nechci už toho muže milovat. Nechci na to myslet, nechci se už pokoušet mluvit jako dřív. Zakazuji si to!
Je ne veux plus aimer cet homme. Je ne veux plus y penser, je ne veux plus chercher à parler comme avant. Je me le défends !
Poznámky
Pozn. překl.: Opera Fromentala Halévyho. ↩
Pozn. překl.: Ozvěna Horatia, Ódy I,3,9–10: illi robur et aes triplex / circa pectus erat („dub a trojí bronz měl kolem hrudi“ ten, kdo první svěřil křehkou loď krutému moři). ↩