Sobota 23. října 1875

Zapomněla jsem vyprávět včerejší sen. Viděla jsem myši, na které jsem poštvala kočky, a ty je zadusily — pak se ty myši proměnily v hady a zalezly do svých děr, zatímco kočky se vrhaly na mě, zvláště jedna, co mě škrábala do pravé nohy.
To je celý včerejší den.
Chtěla jsem číst, chtěla jsem myslet, chtěla jsem plakat! Nemohu nic! Psát a psát, to je vše, co mohu.
Poprvé za týden mě nebolí hlava a cítím se naprosto dobře a mám růžové tváře.
Ráno jsem byla u mámy se všemi ostatními.
„Podívej se, Nadino,“ řekla, „jak Marie hubne, ve městě budou opravdu říkat, že je to proto, že...“
Neslyším konec, země se mi propadá pod nohama, padám do křesla a zakrývám si tvář rukama.
To mi ještě chybělo! A zase s tou myšlenkou přišla má matka. Ach! Za to ji nenávidím! Bože můj, co jsem tedy provedla! Co jsem provedla! Jak odčinit své zločiny? Jestli si mám uříznout prst na pravé ruce, uříznu si ho!
Co dělat! Co jsem provedla? Copak jsem spáchala tolik hrůz, že můj trest nemá mezí? Bože můj, Bože hrozný, Bože neúprosný!
„Dino, Dino,“ šeptala jsem, „vidíš, rozumíš mi, vysvětlila jsem ti svou hrůzu a svůj strašný přízrak! Co je to za kletbu! Ach! Ano, kletbu. Vidím dobře, že na tomto světě pro mě nic dobrého není. Jak chcete žít, když nic nevychází, všechno padá, všechno se odvrací! Odvahu má člověk jen do jisté míry, osměluje se, doufá, ale přijde chvíle, kdy už nemá sílu!“
Dobrá! Posmívejte se, přesycení lidé! Cože! Řeknete mi, odvažujete se pronášet taková slova, když vaše matka žije, když máte tetu, co vás zbožňuje, dům, co vás poslouchá, jmění k dispozici, když nejste ani chromá, ani nemocná! Pokoušíte Boha!
To mi řeknete a já vám odpovím, že život se skládá z maličkostí, tak jako se těla skládají z molekul. Když všechny molekuly shnijí a jdou k čertu, tělo nemůže dál existovat; právě tak život — když všechno, z čeho se skládá, co mu dává barvu, pro co ho má člověk rád, když se to všechno obrátí ve zlé, nevyjde! Když vše, vše uniká, když se ani nejmenší přání neplní, když vše mizí, když vše klame! Ne, pokračovat tak je nemožné, a proto věřím, že si mě Bůh brzy vezme k sobě. Ne nadarmo se letos rozbila dvě zrcadla.
Řeknou mi, že když je člověk mladý a zamilovaný, má často chuť zemřít. To je nesmysl — nemám nejmenší chuť zemřít, ale předvídám svou smrt, neboť tak zbytečný, tak ubohý život nemůže trvat.
Kam až jsem klesla! Až k tomu, že tvrdím, že miluji d’Audiffreta. Řekla jsem to jako talisman a ten talisman se obrací proti mně, nic z toho nevzešlo a vyznání jsem vynaložila nadarmo, zbylo mi jen ponížení, jen hanba!
Dnes ráno jsem měla chuť se smát a říct, že „miluji ho“ jsem neřekla já, ale Bibi. Dnes večer žertovat nemohu.
Ostatně ani sama nevím, jestli je to pravda.
Chvílemi jsem si jistá, chvílemi se mi to zdá nemožné a nepravděpodobné. Nejvíc mě zraňuje, že nikdo nepřichází — nechápu ty lidi. Proč se seznamovat, chodit každý den, zvyknout druhé na sebe a pak najednou, bez důvodu, se odvrátit! Ostatním to možná nic nedělá, ale mě to raní, zarmucuje, zasahuje do srdce. Možná je to směšné, ale je to tak.
Desetkrát jsem se přerušila a plakala. Pokaždé, když si vzpomenu na to léto a srovnám ho s tím, co je teď, jsem naprosto nešťastná.
Což není zásluhou mít něžné srdce, přilnout k lidem? Nemám žádné zásluhy, jsem nehodna všeho, Bože můj!
Potkaly jsme toho muže ve městě, u pošty — landau byl napůl zavřený a pozdravil jen mámu. Jindy, když jsme nechaly mámu s tetou na nádraží, ho potkáme u veřejného parku, ale tentokrát jsem ho skoro nepozdravila já — byla jsem zamyšlená a ten stupidní napůl zavřený landau mě donutil trochu vysunout hlavu, abych odpověděla na pozdrav Nicejce.
Jdeme nahoru k Sapogenikoffovým. Olga září — nepochybně ho viděla a on ji zvlášť pozdravil. Je na nejlepší cestě zamotat hlavu té dívce, tomu ubohému dítěti, kterému stačí, aby před ním někdo smekl nebo se na ně usmál, a hned si představuje všechna nebeská blaha.
Byly jsme na balkoně, z něhož je tak krásně vidět na balkon klubu. Držela jsem Giroflé kolem pasu a měla jsem velikou chuť ji stisknout, udusit, tak jsem kvůli té blízkosti žárlila a tolik závistivých myšlenek se na mě navalilo.
Dříve to byla Gioia, teď je to Olga. A co kdyby to s ní myslel vážně!!...
Ach! Pak mi nezbude než se z toho ponížení oběsit.
Dát přede mnou přednost Olze, Olze, Olze!
Ale blázním! Nedává přednost nikomu. Kurtizána odjela nejspíš proto, že neměl dost peněz, a on se baví tím, že jen tak mimochodem trápí hlupačky jako já.
Byli jsme u de Daillens, mluvilo se o obětích.
„Ach! Já,“ řekla, „to nemám ráda a nejsem pro to stvořena, ale taky nechápu ty nešťastné vášně, jak se říká — nemohu milovat toho, kdo mě nemiluje, připadá mi to podlé a rychle se odpoutávám.“
Na, chyť si to, holka má. Ztratila jsem veškerou sebeúctu, všechnu! Jsem otupělá, stávám se nevím čím, dovoluji si nejohavnější věci.
Dokud jsem terffiduovala, to šlo, ale milovat! Řekla jsem to v naději na úspěch, jako v té pohádce... a nacházím jen lítost! Vyčítám si ten okamžik. Nic není opovrženíhodnějšího než žena, která na každém kroku klopýtá, natahuje ruce, nabízí srdce, a marně, marně, marně!
Zuřím při pomyšlení na své ponížení a jeho triumf! Když mi nejen ani v nejmenším nedvoří, ale ani nepřijde, ani nenechá vizitku, jak to vyžaduje ta nejprostší zdvořilost — nuže! Právě tuto chvíli si vybírám, abych v pokorném postoji a s očima plnýma slz řekla: Miluji ho!
Kéž bych se mohla rozšlápnout jako hmyz!
Mezitím jsem si ze dvou větviček růže, plných trnů a bez listí, vyrobila malé rohy, spojila jsem je kadeřinkou vlasů, aby nebylo vidět nit, a říkám jim „koruna mučedníka“ jako v Židovce, a budu ji nosit až do rehabilitace. Ano, teď si to hodlám vynahradit v Římě — proč bych tam měla být šťastnější než tady? Nechci si dělat plány, abych nezažila další tak kruté zklamání jako tohle. Ať je to jakkoli, budu nosit svou „korunu mučedníka“, dokud se nepomstím nebo si to nevynahradím, jak libo.
Mám pro sebe moudrou, výtečnou radu: nechat toho Girofla na pokoji, otřepat se, nadechnout se jako po dlouhé únavě a přestat na to myslet. Je jasné jako den, že nemám na co čekat; trvám-li na svém, snižuji se, stáhnu-li se, byť trochu pozdě, vycházím z té záležitosti s jakousi ctí a budu si celý život vděčná za ten ústup, zatímco budu-li trvat na svém, nadělám si jen výčitky a lítost.
Stahuji se, následuji svou radu, otřepávám se, nadechuji se (vstala jsem, abych to udělala), otevírám doširoka oči, třesu hlavou, abych z ní vyhnala ošklivé myšlenky. Cítím se lépe.
U čerta! Dokažme, že se nedáme tak snadno porazit, jak si myslí! Dokažme krásnému Nicejci, že ne každá před ním padne na kolena. Zuřím na sebe, žárlím na minulost, závidím šťastným ženám, které jsou obklopené, žádané — závidím jim, až bych plakala, křičím v sobě, ptám se, v čem jsem horší než ony! Je jich tolik — a hloupějších a ošklivějších! Jsem prokletá? Ne, nechme toho. Slíbila jsem, že na to přestanu myslet, slíbila jsem, že budu silná: Budu silná.
Budu jako dříve říkat, jak a kde jsem ho viděla atd., ale zakáži si sentimentální myšlenky! Budu si neustále opakovat, že je to hanba, že je to nedůstojné! Že se ponižuji, když v tom pokračuji. Vezmu si příklad z mužů. Ach! Jak je nenávidím za jejich aroganci, za jejich železný charakter! Povznesu se nad ně, nad něj. Vyškolil mě, jsem vyléčená. Pár ztracených iluzí, pár zklamaných nadějí a jsem z toho venku. Chtěla jsem říct, že chmýří srdce je vytrhané, ale to není pravda — mé srdce... je nedotčené. Mysl mám zatrpklou. Zklamání ničí člověka.
Obrňme své srdce trojitým bronzem... a ani to nedovedu, vycházím z té záležitosti o pár per méně, ale vycházím celá a pera dorostou tak dobře, že to nebude znát.
Nechci už toho muže milovat. Nechci na to myslet, nechci se už pokoušet mluvit jako dřív. Zakazuji si to!

Poznámky

Pozn. překl.: Opera Fromentala Halévyho. ↩
Pozn. překl.: Ozvěna Horatia, Ódy I,3,9–10: illi robur et aes triplex / circa pectus erat („dub a trojí bronz měl kolem hrudi“ ten, kdo první svěřil křehkou loď krutému moři). ↩