Pondělí 18. října 1875

Marie, říká Dina, vcházejíc k mámě, okna tvého pána a vládce jsou otevřená.
Co říkáte na pán a vládce? Pro mě to zní příjemně. Slabí lidé by se cítili poníženi, ale já ne. Naopak bych si chtěla dobrovolně vytvořit pána a vládce. Jsem v tom jako muž — líbilo by se mi na okamžik odložit svou sílu a svou pýchu a dobrovolně se učinit otrokyní.
Vše, co člověk dělá svobodně, je pro něj velké.
Teta vypráví mámě „Frou-Frou" s komentáři a narážkami a končí slovy, že jakmile se provdám, nesmím jezdit do Nice, protože „ce." (ruské slovo velmi výrazné) se nikdy neožení a „bude z toho román".
Naopak, jakmile budu vdaná, přiběhnu do Nice. Předně protože zbožňuji Nice, strávila jsem tu pět let, vyrostla jsem tu. A pak ještě nevím proč.
Naši s Ninou a Cokem odjíždějí hrát do Monaka.
Mé Grácie přicházejí k nám (bílé šaty, můj klobouk, dobrá) a procházíme se ve čtyřech velmi slušně.
Zastavíme se před Ninou pro šaty.
— Hle, říkám, Bibi, zrudnu.
Viděla jsem ho přicházet dost zdaleka. Při pozdravu jsem zrudla. Je trochu bledý.
— Uprchlý z klece, zvolala Marie, s náramkem na noze!
— Ano, uprchlý ze zeleného bidýlka.
— Ach! Je tu od té doby, co je tu Pirátka, říkám, jen byl dosud inkognito, pod jménem Rossignol che vola.
A takové řeči se křižují s úžasnou rychlostí. Nutno říct, že zelené bidýlko, které jsem včera uvedla do oběhu, je stejně v módě jako řecká čapka.
— Vystupuje z fiakru, řekla Marie, sedíc naproti mně, jde pěšky.
— K nám, nebo tamtím směrem?
— K nám.
— Počkejme ještě okamžik, chci ho vidět jít kolem.
A jde kolem s prefektem.
Dříve by ke mně přistoupil. V duchu si vzpomínám na všechno od začátku, na každé slovo, na každé gesto, a to jen dokazuje, jak se všechno změnilo, a nelze uvěřit, jak mě to bolí.
Potkáme ho ještě dvakrát, protože jsme byly v kočáře a udělaly dvě otočky, zatímco on stoupal po promenádě.
Pak si stoupneme na terasu, Gioia projíždí, zastaví se před svým domem, ptá se na nevím už co, čeká okamžik — v tu chvíli Nicejec přejde ulici, pomůže jí z kočáru a vcházejí spolu. Prefekt se vrací sám. Nebylo na co se dívat, vrátila jsem se, převlékla se u mámy, mlčky, zatímco Olga pokoušela několik poznámek, na které jsem neměla srdce odpovědět.
Pravda je, že jsem v podivném stavu. Ale Barnola přichází, přijímáme ho otřesně oblečené, ve flanelových kabátcích, ale smějeme se jako šílené, úplně jako by tu nebyl.
A pomyslete, že vzal mou fotografii.
Barnola je milý, stále stejný, stále tentýž. Ptá se mě na novinky o Saëtonovi a spol. Co jsem mohla říct? Copak vidím někoho kromě Galuly?
Ach! Ti lidé jsou podivná zvířata. Proč se jen seznámili? Máma s tetou se vrací v deset a ještě zůstáváme do jedenácti v jídelně.
Mluví se o mém hlase.
[Na okraji: Říkala jsem Giroflé prostě Giro, protože herec Tiste to tak dělal v operetě a velmi vtipně]
Doma, zavřená ve svém pokoji, se postavím před zrcadlo, dlouho se dívám a pak tiše, bez hnutí, začnu plakat.
Ale ty ho miluješ! řekne se. Ale já to nevím! řeknu já. Ráda o něm mluvím, usmívám se, když se o něm mluví, strašlivě mě zajímá, Gioia mě přivádí k zuřivosti. Kdyby mě miloval, milovala bych ho. Dobrá, ty ho miluješ, řekne se znovu.
— Ne, řeknu tentokrát, hlava je silnější než srdce, a ostatně se domnívám, že u mě je srdce v hlavě. Nikdy nebudu milovat první. Je dobré si tu poznamenat, že kdo plivá do vzduchu, plivá na sebe. Co jsem chtěla udělat já, to udělali mně.
Sehraná, vysmívaná, zničená, spálená!
Co mě raní nejvíc, je vzpomínka na dříve. Rozdíl je tak šokující, tak urážlivý pro mě, že z toho mám pokaždé vývrtku v srdci.
Být tak ubohá a nemoci si říct: Miluji ho! To je krutě otřesné.
To mě nutí jít po čtyřech, morálně.
Barnola viděl předevčírem v divadle Robensona, to na mě udělalo velký dojem, ale není si jistý, neví, jestli je to Willis nebo Robenson.
Jak mohl být tak smělý! Jak se opovážil dělat se mnou to, co s ostatními! Jak mohla být taková drzost spáchána vůči mně! Dvořil se mi, celé město mluvilo, křičelo, a teď!
Ach! Ta falešná, ta ošklivá pozice!
A já hloupá, já pošetilá a bláznivá! Šla jsem se s ním procházet za domem! A při nejmenší věci jsem ho neusadila na místo! Ach! Jak jsem byla zbabělá!
Nejošklivější je, že jsem jeho hru vždy chápala. Ano, ale doufala jsem v něco jiného.
Líbila jsem se mu, byl dokonce trochu do mě zamilovaný, a teď, když to přestalo, pláču hněvem.
Vrátil se ke Gioie, fuj! ta hnusná věc. Kokota, námezdnice. Veřejná žena. A on ji miluje. Nepochybně ji miluje, jinak by netrávil svůj život na zeleném bidýlku.
Je to opravdu tak podlá a opovrženihodná věc, milovat toho, kdo vás nemiluje, jak si myslím? Ne, není to opovrženihodné, a ostatně co dělat, když se to stane? Když člověk nemiluje, projevuje z pohodlí tu nejskvělejší pýchu a považuje za podlé a nehodné to, co shledává zcela prostým, když miluje.
Tak tedy, přiznejte, že milujete toho malého sedláka, toho krásného Nicejce, toho člověka tak prostého, přiznejte to!
Ráda bych mohla něco přiznat. Stokrát jsem na pokraji přiznání a pokaždé, když jsem na tom pokraji, celá má bytost se tak bouří a protestuje proti tomu nehodnému přiznání, že se ve mně všechno obrátí a že sama už nevím nic.
Ach! Konečně jsem našla, jak vysvětlit, co se ve mně děje.
Bylo by mnohem jednodušší vyprávět vše, co se děje, a pak říct: miluji toho muže. Hned by se všechno pochopilo.
Bylo by to jednodušší, ale méně přesné.
Poslyšte, takhle to bude jasné: jedině má pýcha mi brání přiznat se. Neboť jsem tím mužem velmi zaujatá, a zároveň a právě proto tak rozzlobená, že je to děsivé. Rozplakal mě! Ta, kterou rozplakali, pochopí, jakou nesmírnou zášť zanechávají skryté slzy, slzy roztrpčení!
Ne, to ještě není důvod, proč jsem plakala — vůbec mi tu všechno chybí! Vše mě opouští! Ó Nice, Nice!
Nikdy mi Bůh nic nedal.
Copak nikdy ani silou slz, ani silou modliteb od Něj nic nezískám?
Musím být pořádně nehodná ničemnice!
Kolik jsem se za vévodu modlila, kolik jsem plakala. Jenže jsem méně psala, takže v mém deníku nebude nic vidět. Ach ale, tolik jsem se modlila, tolik!
A nic.
Tady jsem se také modlila málo a potichu, neodvažovala jsem se kvůli tak málu a zvláště kvůli věci tak lehkomyslné a dokonce špatné.
Eh! Nuže, je to stále totéž.
Ach! Musím být hrozná dívka, když mi všechno uniká, všechno se obrací ve zlé, všechno selhává. Od největších věcí po nejmenší, od našeho života zde po šaty, všechno je zmařené, zkažené, pošpiněné. Ani den, ani minuta pohody, štěstí!
Vše, čeho se dotknu, se mění v dým, vše, na co pohlédnu, se odvrací, vše, vše, vše!
Ne, musím odjet, tady mi všechno chybí. Je to pro mě prokletá země, nebo jsem já sama prokletá!
Odjedu, ale neutěším se.
Já, která jsem si myslela, že se mi musí všechno dařit, vidím, že mi všechno selhává! Z toho se neutěším nikdy.
Jak se všechno na tomto světě opakuje. Před třemi lety jsem chodívala na terasu Acqua Viva a dívala se doprava, a bylo to v zimě, a mlha padala na promenádu a viděla jsem vévodu z Hamiltonu vcházet ke Gioie. A nyní je to naprosto totéž, jenže tam jsem si přikazovala milovat a zde si zakazuji milovat.
Tam jsem byla z toho muže šílená, zde se mi muž líbí a zajímá mě, protože mě podráždil.
Zkrátka, proč a jak, na důvodech nezáleží. Toho nemiluji.
Ach! Ale jsem tak ponížená.
Tak, řekla jsem si, vstaň, nechci kvůli tomu plakat, stačí okamžik síly a povznesu se nad tu nedůstojnost. Vzpřímit se, zvednout hlavu, usmát se s pohrdáním, pak s lhostejností — a je to řečeno; namočit provazy jako při vztyčování obelisku Sixta V. a jsem na svém podstavci! Ale v tu chvíli nemám sílu, raději zůstávám ve svém křesle a šeptám: tady mi všechno chybí, Nice prokletá, společnost mě nechce, nic mě tu nedrží, musím odjet. Všechno mi chybí, všechno na mě cení zuby, všechno se posmívá, všechno se odvrací.
Kvůli kokotě! Smilování!
Přiznejte, vy! Opice nebo člověk nebo pes, kdo budete toto číst, přiznejte, že mám důvod k hněvu. Ale spíše zarmoucená než rozzlobená.
[Na příč stránky: Tolik hloupostí šestnácti let!]
Co je hrozné, je to, že se všichni jako by domluvili, že už k nám nebudou chodit!
Co je jasné, je to, že se cítím jako zbitý pes.
Ach! Ať odjedu, ať odjedu!