Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 3. října 1875

Jdu sama do kostela a nařídím kočímu, aby jel uličkou naproti škole. Tak projedu kolem č. 77. Všechno je zavřené, odjeli! Ti darebáci! Představuji si toho Nicejce na lehátku s ní a jejími psy, jako toho Angličana, kterého sem přivedla.
Celé dopoledne jsme o tom klábosily s tetou.
— Koneckonců, řekla, celou zimu jste se za ním honila a on za vámi také.
— Ano, a on také, oba jsme se honili jeden za druhým, a když jsme se dostihli, nepřišli jsme si dost zajímaví. Ach, teto, dodala jsem se vzdechem, to je ubohé, dožít se šestnácti a půl roku „bez úspěchu a bez výboje".
— Ale nějaké výboje jste přece měla, a Girofla také.
— Ach, to je ale krásný výboj, vy jste rozkošná!
— Určitě, proč by sem chodil tak často, proč všechny ty úskoky?
— Proč? Ale vždyť jsem vám říkala, zajímal se, nadbíhal, a pak bylo konec.
— Věřte mi, on vidí všechno a předstírá schválně, a způsobem jakým se do toho pouští, uspěje!
— V čem?
— Ve všem.
— Ach! Ach!
— A vy mu budete vyšívat řeckou čapku, ne, to vám ji vyšije Nina z přátelství.
— Nikdy, nikdy, a směji se, ta tvář v řecké čapce musí vypadat hloupě.
V kostele bylo jen málo lidí. Sedm nebo osm osob. Skariatinová s dcerou si mě zvlášť prohlížely, nevím, co jim bylo.
— Eh! Jistě slyšely, co se povídá, a prohlížely si novou paní Giroflovou.
— Možná, to je mi jedno. Víte, že mě to baví.
Něco na něm musí být, když takhle očaruje dobré lidi.
Jurkov mě doprovodí až domů, potkáme Chevaliera s jeho úsměvy.
Teta shledává, že Girofla má rozkošný obličej, což je ostatně i můj názor.
Odjel s Gioiou. To je hnusné!
Dobrá, zdá se, že jsem nejnezdvořilejší dívka Francouzské republiky. Urazila jsem Saëtona! Saëtona, mého strýčka!
Na koncertě jsme byly s Marií a Olgou, když mi to přišli říct nejprve Galula a potom Chevalier. Prý jsem se od něj odvrátila, když mě zdravil, a ještě jednou — ach! to je vážné. Toho večera po „Hernanim" jsme odcházely s Galulou a d'Audiffretem.
— Dovolte, abych vám nabídl rámě až k vozu, slečno, řekl mi Enoteas.
— Zajisté, pane, odpověděla jsem, ale nezastavila jsem se, nevím, co mě to popadlo, a Saëtone tam zůstal stát s nataženou paží a úsměvem, takže se několik lidí dalo do smíchu.
To je pravda, ale udělala jsem to nechtíc; vysvětlím se oběma Merkurům Velkého Merkura a cestou Saëtona pozdravím s úsměvem. A protože jsme se už zdravili, musí si toho druhého pozdravu vážit.
Z toho vzejde víc než živý rozhovor. Teta mi toho i mým Gráciím řekla tolik a tolik, že mám v srdci vývrtku. Vyčítá nám vskutku nevybranými slovy naše vpravdě hloupé chování toho dne, kdy jsme spatřily Gioiu s tím mužem. Vskutku, byl se Saëtonem, de Cessolem a ještě jedním, napůl vstal a my tři všechny jsme odvrátily hlavu. Bylo to víc než absurdní!
A je mi tak hanba a jsem tak rozzlobená, že mám v srdci vývrtky dvě.
Přiznávám své chyby, obviňuji se, úpěnlivě prosím tetu, ať přestane s tou mercuriálou, ale nic naplat, pokračuje jako flašinet. Napůl se směji, napůl jsem vážná, jsem vzteky bez sebe! Nic horšího než slyšet vytýkat věci, které si vytýkáme sami! Třeba se urazil! Panebože! Kdyby věděli, jak mě to trápí, a zároveň mě to uklidňuje — aspoň je to moje chyba, aspoň to nebyl on, kdo se odvrátil první.
— Marie, Olgo, zvolala jsem, podívejte se, jak se mnou zachází! Ať mi vyčítá cokoli, jen ne Giroflu! Protože víte, já jsem se rozhodla, vbila jsem si do hlavy... koneckonců ne, to neřeknu.
— Já to vím, řekla Olga.
— Výborně, tím líp, a proto musíš, musíte pochopit, že v takovém případě není žádná zdvořilost, kterou by bylo třeba zachovávat, žádné chování, kterého by se bylo třeba držet, žádná máma, žádná teta, nikdo! Člověk sleduje svůj instinkt jako psi; do takových záležitostí se nemá nikdo plést, to jsou osobní věci, týkají se jen mě a... té druhé osoby.
A potom, řekla jsem a znovu na sebe vzala svůj šaškovský výraz, byla jsem dotčená, přísahal mi věrnost. Mohla jsem se ovládat? Ne, nemohla jsem. Řekl mi...
— Ach! zvolala Olga a zrudla a po mně střelila třikrát žárlivým pohledem. Ach! Tak ty to přiznáváš!
— Bohužel! odvětila jsem pokorně, ano, přiznávám, mám ten rozkošný zvyk. Řekl mi, že mě miluje, napsal to!
— Jak, kdy?
— Na sušenkách, které mi podával, u nás, před dvaceti lidmi.
— To si děláte legraci!
— Ano, a potom na vesnickém plese... a potom všude.
Olga rudne a její oči nabývají nejrůznějších výrazů, a já nemilosrdně pokračuji ve vyprávění všeho, co jsem napsala, i věcí, které jsem do deníku nezapsala, protože často, když mám hodně co říct, neřeknu téměř nic a vzpomenu si teprve za nějaký čas.
Jsem hodná holka, nemám nikdy tajemství, a mé Grácie jsou ostatně taky hodné holky.
Jen jsem nevěděla, že u Olgy to zašlo tak daleko; měla jsem to tušit, s její romantickou, dětinskou povahou; rozkošné dítě, rozkošné! Její náladovost jí uškodí, je důvěřivá a naivní.
— Drahá, promiň, doufám, že se nebudeme prát, už jednou jsi se na mě kvůli tomu durdila, nezačínej znovu, říkám, co bylo, chyba je na mé straně, nakonec se pozabíjíme!
— Buď klidná, nic neudělám! Nikdy jsem se na tebe nedurdila.
— A potom, řekla Marie, já Olgu znám, je žárlivá dva dny a přejde to, přestane na to myslet!
— Tím líp, tím líp!
A všechny rozjařené stoupáme k Nině. Tam rozhovor nabývá vážnějšího rázu. Nina na pohovce, teta vedle ní, napravo Olga v kleče, Marie naproti oddělená stolem, já všude. Začnu tím, že schovám hlavu do Ninina klína a třesu se jako člověk na pokraji zoufalství. Teta vypráví o urážce Saëtona a Girofla, mluvíme všechny najednou, smích a rámus!
— Co se Saëtona týče, řekla Nina klidně, netrápte se, Moussinko, to je příšerné zvíře, a já o něm vím své!...
— Co? Co? ptáme se všechny najednou.
— Nechápu jeho chování v tom všem, jen to, že je to nechutné hovado — víte, nevím proč, ale chodil sem a rozrušoval Olgu. Chápete, je strašné vnášet zmatek do duše mladé dívky, chodil jí říkat, že Girofla je do ní šíleně zamilovaný, že ve svých dopisech nemluví o nikom jiném než o ní. Zkrátka, chtěl ji poblázňovat tím mužem! Jeho role tu byla odporná! Popletl tomu dítěti hlavu! A... vy jste děti, já jsem žena, trochu znám svět, a vzpomínám si, že otec tamhle té Louby se tím bavíval, přiměl mě milovat Larského tím, že mi chodil říkat všelijaké věci a jemu říkal totéž. Vím, co to je, chtěl, ten Saëtone, to všechno zaranžovat, mezi Olgou, Giroflou a Moussinkou, ani nevím jak, ten hrozný dohazovač!
Naštěstí přede mnou Olga nemá tajemství a on to dobře viděl.
Olga mezitím zmatená a rudnoucí ztrácela sebeovládání a tahala Ninu za rukáv, aby přestala mluvit.
— Koneckonců, říkám, vidím v tom všem samé špatnosti a stane se něco zvláštního. Ano, Saëtone je hrůza!
— Ostatně, řekla teta, to je jeho role, všude, totéž dělal s Lewinem a Clémentine Durandovou, nechápu zájem toho člověka.
— Ale se mnou také, říkám, i mně chodil zpívat své písničky, ale ne do takové míry, omezoval se na to, že se mě ptal, jaké city chovám k jeho pánu a vládci.
Koneckonců, ty dialogy mi unavují pero, herci té scény mluvili špatně a mluvili rusky, jedině já jim odpovídala francouzsky.
Takže, Olga zamilovaná až po uši a zklamaná, Nina-maminka zklamaná a zraněná, moje teta pozorovatelka mých zájmů, já víc než kdokoli zapletená v té aféře, Marie neutrální.
Stížnost za stížností se řetězí, chór pěti raněných žen, obviňujeme, zasypáváme Saëtona. Já se z toho dostávám hloupůstkami, které v každém nebezpečném okamžiku rozesmějí společnost, jak říkají naši hodní Nicejci.
Večer důvěrností, svěřujeme si zákeřnosti Satana-Saëtona, toho ohavného Mefistofela.
Pan Sapogenikovf, který byl v Nice během naší nepřítomnosti, vida Olžino rozrušení kvůli Giroflovi, měl s ní vážný rozhovor a přikázal paní své manželce, aby dceru pokud možno držela doma.
— Byla bych velice spokojená, řekla Nina, kdyby ti pánové přestali chodit ke mně, nechci, aby někdo rozrušoval Olgu, je nervózní, živá, vznětlivá! Právě kvůli všem těmhle hloupostem ji nechci pouštět na koncerty a na promenádu.
Teta mezitím nepřestávala hubovat kvůli tomu nešťastnému odvracení hlav a já si lehnu na pohovku se vzdechy a mluvím jako Girofla.
— Já nechodit domů! Teta mě sežere doma, posuďte, co mě čeká tam, podle toho, co dostávám tady. Ach! Já umírat zoufalstvím!
Posadíme se zase kolem stolu a znovu stížnost za stížností, které přerušuji poznámkami rozesmívajícími všechny.
— Víte, já učit se nicejsky s Léonií a pradlenou naproti.
— Ano, řekla Olga, měla bys to umět, když se chystáš usadit v Nice na té hoře.
[Pět řádků škrtnutých]
— Hlouposti, to všechno, ale víte co, chci z celé té aféry napsat divadelní hru, a zakončím ji dnešní večerní scénou.
— Ano, řekla Marie, a já řeknu, jak se přiblížím k rampě: Panebože, jak jsem ráda, že jsem se do toho muže nezblázněla!
— A, pokračovala jsem, opona spadne, aniž by se ostatní pohnuly, budou klidně sedět kolem stolu. Bude to originální.
V kočáře s tetou si zcela vážně říkáme, že Girofla je ničema, že je zamilovaný jen do kokot.
— Žije si v klidu s Gioiou, řekla teta, a na nikoho nemyslí.
— Jistě, a ta Nina, co bere všechno vážně. Ne ale, víte, ona si to všechno vzala vážně? Odtud zklamání a hněv, to je přirozené.
— Neřekl by člověk, že jde o krále, který...
— Ano, že, král, který si ještě nevybral, a celý dvůr je rozrušen a intrikuje, a čeká a dělá velký poprask!
— To je směšné!
— To si myslím taky.
Vrátíme se domů a u večeře je dědeček zasvěcen do všech tajemství.