Úterý 28. září 1875

Dívám se do ulice de France a také výš, tam nahoře, na kopci, vidím, jak se otvírají okenice a bílá postava se ukazuje v okně. To je můj muž!
Bez afektace dávám pár pokynů Leonii, která pracuje u okna, a odcházím.
Ten hloupý mladík mnohokrát říkal, že má na okně stále dalekohled. Okenice podezřele zavřená a pak zjevení bílé postavy v okně — to vše mě vůbec nemá uklidňovat. Opouštím tedy okno, i za cenu, že se sobě znelíbím.
Tentokrát myslím, že je nadobro konec. Není nadarmo, že toho muže potkáváme; kupovaly jsme rukavice, a jakmile jsme je koupily, jdeme na Promenádu a: — Tamhle je Gioia, řekla tetička, s Giroflou.
Místo abych se odvrátila, dívám se, neboť jsem nemohla uvěřit takové věci, sotva jsem věřila svým očím!
Girofla, d'Audiffret chci říci, sestoupivší z kočáru a hovořící s tou ženou!
Je stejně vysoká jako on. A jak vypadal ubohý vedle ní.
Od té chvíle se my, tři Grácie, oddáváme nejpřehnanějšímu žalu; improvizuji verše, to vše zpíváme v kočáře, ale nikdo tu není, smějeme se jako blahoslavené a od srdce; jsem trochu rozrušená, ale ne tak, jak bych čekala; ostatně zatím nelze soudit, teprve zítra budu vědět, co si myslím. Jistojistě nebudu spokojená, protože se moc směji.
Vystupujeme a jdeme pěšky; na lavičce sedí viník mezi Saetonem a jiným. Dívám se na něj, udělá pohyb, jako by vstával, já udělám nevím jaký pohyb hlavou, jen to nebyl pozdrav, a jdeme tak až k veřejnému sadu, u něhož bereme Bihovetze a opět procházíme před ohavnou kreaturou, a tentokrát jsem se vůbec nepodívala.
Měla jsem být jako vždy... ano, ale on nebyl jako vždy; zkrátka nic dnes večer není jako vždy!
Tetička je ohromena, Giroflé zarmoucena a já udivena a a a už nevím co. Uvidí se zítra.
Vracím se zpívajíc; mé Grácie přicházejí po obědě do salónu, který osvětlujeme, otevíráme všechna okna. Hrajeme, zpíváme, křičíme.
Vyčerpavše všechny bolestné a drásavé výrazy, uléháme na pohovku, já a Olga; Marie, které je to vše jedno, odchází. Uléháme: hlavy na opačných koncích nábytku a nohy natažené a vyhýbající se jedna druhé. A čas od času, tu ona, tu já, vrhneme nějakou poznámku o události dne.
Budu mít tedy tu samici stále před sebou! Jsem ráda, že jsem ji shledala ošklivou dříve; jinak by se řeklo, že je to ze žárlivosti.
Ne, o to nejde. O co tedy? Nevím, mám toho hodně k řečení, pojďme! Budu psát tak, jak budu přemýšlet. Především pohovořme o mé dvojí existenci.
Skutečnost a sen, bdělý sen, téměř stejně skutečný jako skutečnost. Často si skládám příběh, který trvá celé týdny, a podívejte, předevčírem si Girofla kvůli mně prostřelil mozek a já jsem přísahala, že si ho vezmu, uzdraví-li se, a jde mu lépe — tam jsem tedy tam; co se tady týče, jsem u Gioie.
— Ach! řekla Olga a ukazuje mi potah pohovky, jejich pohovka je takhle, viďte? — Co říkáš, bláznivá! Jejich pohovka. — Ale ano, víš, ta velká pohovka v salónu. — Ano. Ach! Kdyby se tak dali vyrušit! Podívej, drahá, jste hlupačky, že jste vyprávěly o Angličankách, budou mít podezření, zatímco kdybyste byly nic neřekly, oblékla bych se za starce a šla okamžitě k ní, říci jemu, Giroflovi, že hoří na zámku! — Podívej, to je pravda! Ach! Ano, to je škoda! — Myslím! Teď je v řecké čepici a v županu, pokračovala jsem se smíchem, vzpomínáš si jako v „Procesu Veauradieux" — ten advokát u Césarine. Panebože, jak by bylo krásné je vyrušit!
Poslouchej, upřímně — muži jsou zvířata, imbecilové. Muži jsou to nejpohrdáníhodnější na zemi. Chodí k těm ženám a vědí, že to vše je koupeno, prodáno! Vědí, že jsou podváděni, že nejsou milováni, vystavují se nejsměšnějším věcem jako ve „Veauradieux". Ne, nechápu, jak po zhlédnutí takové hry se člověk nestydí hrát tak nízké, tak podlé role!
— Tak to je, drahá, místo aby miloval hezkou, počestnou dívku, která miluje, a vzal si ji za ženu, aby ji měl sám pro sebe... — Dívky jako my, například, viďte? říkám se smíchem. Ale drahá, člověk nemá svou ženu vždy sám pro sebe, a Girofla... — Myslíš, že bude podváděn? — No, ono! — Chtěla bych vědět, jestli se ožení. — Ne, ten shnije na Promenádě! ... — Shnije! — Ale ano!
A to sloveso se nám tak líbí a tolik nás rozesmává, že se nechám sklouznout na zem a Olga se zakloněnou hlavou nemůže ani křičet.
— Napíšeme mu to, říkám, vylézajíc zpět na pohovku. — Ano, ano, prostý lístek se slovy: Shniješ! — To je ono; ne, napíšeme: Nešťastníku! Shniješ! — A to slovo má výsadu rozesmát nás pokaždé. — Ne, pokračuji, řekneme něco jiného. — Dobře.
A další úvahy o dvojakosti mužů; pronáším řeč, v níž vyložím svou filozofii.
To proto, že opravdu nechápu tu druhou polovinu lidského pokolení.
Ach! Jak je otravné neumět napsat, co člověk myslí!!!!!!!! Podívejte, nepotřebuji čekat na zítřek a shledávám se hrozně rozmrzelou, uraženou, překvapenou, zarmoucenou, zuřivou!
— Ach! Drahá, vzdychla Giroflé, ta řecká čepice a župan a pijící čaj pod postelí! [Řezavá scéna z Procesu Veauradieux.] — Ano. — Dala bych nevím co za to, aby mu se přihodilo totéž co ve hře! — A já teprve!
Chtěla jsem říct, že bych dala svůj nejkrásnější diamant, ale to by bylo projevit příliš velký zápal.
— A já teprve, pokračuji, i já bych dala tolik, tolik! Ale víš, to vše mě velmi mrzí, nebudu se moci zabývat tou ženou, řekne se, že je to kvůli němu, a ona, ona, ta mrcha si to bude myslet. Chtěla jsem ji požádat o portrét. — Jak to? — Prostě: Madame, shledávám vás krásnou, dejte mi svůj portrét. A hotovo. A teď nemohu! — Políbila by tě na čelo a ty by ses nikdy neumyla, abys zachovala ten polibek. — Ale prosím, řekni, že si tu kůži seškrábu! Dotknout se mě svými zvadlými rty! Fuj! Víš, zabývala jsem se jí hodně, když byla nájemný kočár, ale od chvíle, kdy se stala prostým fiakrem, je konec. — Ano, herka na fiakr. — Ach! vzdychla jsem. — Ach! odpověděla Olga. — To je ošklivé. — Ano, velmi ošklivé. — Zkrátka!
Jak jsou muži ubozí s těmi ženami; vnukají mi hluboký soucit.
Jak je svět nespravedlivý, jak má společnost pokroucené představy!
Muž dělá vše a pak se ožení a všichni to shledávají naprosto přirozeným: ale ať se žena odváží, nejen udělat vše, ale maličkost, a ukamenují ji! Proč je to tak?
Protože, řeknou mi, jste dítě a ničemu nerozumíte, u muže je to... zatímco u ženy je to... zkrátka úplně jinak. Chápu to velmi dobře, jsou tu děti; ale často žádné nejsou, je tu jen... a křičí se stále.
Muž je egoista, rozptyluje se na všechny strany, pak si bere celou ženu a chce, aby byla spokojena s jeho cáry, aby milovala jeho opotřebenou kostru, jeho zkyslou povahu, jeho unavenou tvář!
Je možné se snížit tak, že člověk zapomene na svou důstojnost a stane se hnusným samcem.
Neboť myslím, že muž si nedělá iluze; ví, že kupuje. Nevyčítám rozkoš těla, ale ať se aspoň člověk chová slušně, ať dělá, co dělá, když má hlad a jí. Ale ne, [Škrtnuto: čl] jedná se s těmi samicemi jako se ženami, mluví se s nimi, chodí se k nim, a ony ho podvádějí, posmívají se mu, tomu ubohému muži! Chtěla bych vědět, zda si ti lidé dělají iluze.
Jak to, že nesnesou galána u své ženy a mluví naprosto přirozeně o milencích těch kreatur! To znamená, že ten rozdíl chápou.
— Jeho ženu podvede, řekla najednou Olga, přerušujíc mé úvahy. Nemluvila jsem a to ji nudilo. — Ano, a: Malý Galula / mu řekl: Giroflo, / jsi paroháč, / o tom jsem přesvědčen. / — Ba! Ba! řekl Girofla, / tatínek jím byl přede mnou!
Ano, drahá holko, Galula mu to řekne.
— A jeho žena bude? Ty? — Ne, ty, drahá Giroflé, budete spolu velmi roztomilí. — A opět ticho a opět přemýšlím.
Marie se vrací a po nových křicích a obrovských záchvatech smíchu rozhodujeme, že mu napíšeme: Nešťastníku! / Zneužíváš-li županu a řecké čepice, / Shniješ!
Odcházejí a já se zavírám u sebe.

Poznámky

Pozn. překl.: „Proces Veauradieux" — nesmírně populární fraška od Alfreda Hennequina a Alfreda Delacora, která měla premiéru v červnu 1875 v Théâtre du Vaudeville v Paříži a dočkala se 175 repríz. Hlavní komická zápletka — slušný advokát jménem Fauvinart je u své milenky Césarine přistižen policií ve chvíli, kdy má na sobě „bonnet grec" (noční čepici) a „robe de chambre" (župan) a klidně popíjí čaj — se stala kulturním rčením. Marie a její přítelkyně aplikují tuto obraznost na Audiffretovy tajné návštěvy u Gioie a představují si ho ve stejném kompromitujícím domácím oblečení.