Pondělí 27. září 1875

Ponuré počasí, ponurá nálada, ponurá toaleta. Chtěla bych, aby se pochopilo, že mé toalety se vůbec nepodobají toaletám ostatních.
Vše je zvláštní, mé vlastní. Dlouhé hladké šaty, přiléhavé živůtky, obdivuhodně ušité, aniž by se podobaly těm nynějším přehnaně dlouhým živůtkům. Má toaleta má hodně z toho žánru starých dobrých dob, kdy se lidé uměli oblékat. A večer nebo doma nemá nic módního.
Tetička, vidouc d'Audiffreta pěšky, na mě naléhá, abych sešla, ale nesestupuji, dokud ho nevidím znovu nasednout do kočáru se Saetonem. Ten prokletý Saetone nám ho odloudí; trucuje, myslím — to proto, že jsem si z něj hodně tropila žerty. Zkrátka!
Četla jsem u sebe a v košili, když ohlásili mého přítele Barnolu. Oblékám bílé šaty a scházím. Ve třech velmi klidně rozmlouváme do jedenácti hodin — to se o Nicejcích nikdy říci nedá. Rozmlouvat se s nimi nedá, mluvit zřídka; člověk vykřikuje, směje se, a to vše po skocích a výskocích.
Je pravda, že to je veselejší.
Jedna věc mě překvapila. Ricardo jel z Nice do Marseille s Giroflou a ten mu o nás řekl samé dobré.
— Ujišťuji vás, Madame, řekl Barnola, že ten pán je vám velmi oddán, je vaším přítelem. — Ale skutečně? — Zná vás krátce, ale řekl mi tolik dobrého o vás. A víte, znám ho málo, velmi málo, ale ujišťuji vás, že je to výborný mladík, dobrý, okouzlující mladík.
To vím bez tebe!
A kdyby byl jiný, nezaměstnával by mě, jak mě zaměstnává.
— To mě překvapuje, říkám nahlas, ten pán má ve zvyku pomlouvat celý svět. — Ale skutečně! To mě velmi překvapuje. — Tak to je.
Z toho je vidět, že mi ten muž není lhostejný; jinak bych se neobtěžovala o něm špatně mluvit.
Když řeknu, že je muž odporný, říkám pravdu; ale když řeknu, že je zlý, drbna, hloupý, lstivý, zruinovaný — to lžu. Zvláště když to říkám s nafouknutými rty a s pohrdavými a mrzutými pohledy. Ach! Pak lžu naprosto.
Víte, že Barnola shledává paní Prodgersovou krásnou? To je neuvěřitelné.
Tetička, která po obědě vyšla ve fiakru a bez klobouku podívat se na Georgese, který po čtrnácti dnech opilství skoro umírá, tetička — říkám — potkala Giroflu v uličce vedle vily Gioia.
Že by to začínal znovu? To je totiž, víte, že na krajní mez snesu, aby se nezabýval mnou, ale nechci, aby se zabýval jinými.
Pokaždé, když se mluví o Robensonovi, není mi ani volně, ani příjemně, a když tetička nebo někdo jiný řekne: „Co se toho týče, je to jisté, ona se vrátí a on začne jí znovu dělat zuřivý dvůr, to je víc než jisté a nepochybné" — pak se stávám zuřivou a chci zbít Prodgersovou, která přivede Robensona, a ráda bych provedla zlomyslnost té krásné Američance.