Neděle 26. září 1875

Kolem třetí jsem už vychladla, ale pak jsem si pomyslela, že je hloupé být měkká a opouštět ty nápady, ať jsou jakkoliv důležité. Dala jsem se tedy do přestrojení: žluté boty třikrát větší než mé nohy, které Leonie nacpala vším možným. Kalhoty z hrubého modrého plátna, střižené po způsobu zdejších sedláků, nová košile, ale podezřelé bělosti, červený šátek kolem krku; tmavoedý lehký pletený kabátek zdání opotřebovaný; velký bílý vous a velké kníry, které mi příšerně nadzvedávají nos, šedivá paruka, modré brýle, to celé korunováno černým plstěným kloboukem a doplněno červeným kapesníkem visícím z kapsy, holí se zahnutou rukojetí a jakýmsi polštářem na zádech, aby vyplnil obrovskou prohlubeň mezi mým zadkem a zády.
U dveří na mě čeká fiakr; nastupuji trochu roztřesená a přikazuji kočímu jet na Promenádu.
Všichni sousedé z ulice de France, varováni nediskrétní Leonií, se smějí a vykřikují.
Aniž bych byla poznána, přitahuji všeobecnou pozornost; nic originálnějšího než ta malá zarostlá postavička, ty kníry do vzduchu, ten oděv napůl venkovský, napůl městský.
— Zastavte u č. 7, říkám kočímu, který mě znal.
A celá shrbená, pomalými kroky, přecházím dvůr, ale schody jsou vyběhnuty za dvě vteřiny, kalhoty mi umožňují brát tři schody naráz.
— Je paní doma? ptám se sluhy, který mi přišel otevřít. — Ano, pane, řekl. — Oznamte pana Taverniera z Ženevy — a nemohla jsem se ubránit smíchu.
Sluha se na mě podíval zpříma: — Podívejme, to je slečna. — Madame, slyším říkat, madame, je tu pán, ne, slečna. — Madame, křičí Melanie, která si myslela, že jsem věřitel, je tu jakýsi imbecil z Ženevy, vešel v klobouku. Panebože! A ten sluha ho nechal vejít do salónu.
Co se mě týče, věříc, že jsem prozrazena, směle postupuji vpřed; chci otevřít dveře pokojů, ale zástrčka je zatažena, tak vyběhnu ze salónu a skoky tak neslučitelnými s mým sešlým zjevem se vrhnu do chodby, klobouk na hlavě, a z dobrého důvodu: paruka mě vpředu dostatečně nezakrývala a čelo je celé pomazané; Melanie prchá s křikem, Olga vidouc toho podivného starce za svými zády se ukrývá u matky, která držela klobouk v ruce, ta ho pouští a celá se třese, a já, nemohouc už víc, se směji jako blázen a vše smetám ze své cesty.
Nikdy si člověk neudělá představu o těch ohromeních tvářích.
— Ale to jsem já, já, já! — Proboha, volá Olga. — Je to možné, říká Nina, chycená a neuklidněná, myslela jsem, že je to věřitel z Ženevy, který nám přichází dělat skandál. — Ach! Marie, Marie, volá Marie, ale to není možné. Já tě vůbec nepoznávám!
A celý svět, dosud se třesouce, propuká v smích, Louba, malá adoptovaná Ninou, se dívá na všechny, a Melanie se svíjí v koutě.
Fraška je dokonalá; běhám pokojem, nadšená a smějící se víc než všichni.
— Kde je Yourkoff? — V kavárně de la Victoire. — Pošlete pro něj, hledá ho jakýsi pán.
Napůl zavíráme okenice a čekáme na Parise; jdu na balkón s Olgou, usedáme a předstírám rozhovor. Přichází Marie, nabízím jí své křeslo se zdvižením klobouku a z Promenády pozorují tu podivnou kreaturu na balkóně paní Sapogenikoffové. Melanie hlásí kočár, který přiváží Yourkoffa, všichni se schovávají, usazuji se na pohovku a čtu noviny, a Nina ho zastavuje v předsíni, aby mu vyděšeným hlasem řekla, že jakýsi muž vtrhl do salónu, usadil se tam v klobouku a s drzým výrazem a nechce odejít.
Yourkoff, celý rozrušený a zahalený, otvírá dveře a se zadrženým a rozhněvaným výrazem: — Dobrý den, pane, řekl. — Dobrý den, říkám a vstávám.
Díval se na mě, zkoumal mě a připravoval se na vážné vysvětlení, jak řekl potom. Už otvíral ústa, ale já si namlouvala, že mě poznává, a popadla ho za hruď s výbuchem smíchu; ustoupil [Škrtnuto: ohromený] s otupělým výrazem a chtěl mě chytit za límec, když jsem se dala poznat.
[Škrtnuto: I potom] Několik vteřin zůstal ohromen a pak se dal do smíchu; salón se naplnil a jsou to křiky bez konce. Ani mě netušil, a hloupá já — proč jsem se smála!
Říká, že ničemu nerozuměl; považoval mě za věřitele, pak za prosebníka a nakonec za blázna, kterého se chystal vyhodit.
— Pojďte, teď, pojďte se mnou v mém fiakru, říkám, jeďme do města. — Zprvu nechtěl: — Ale to je kompromitující, styděl bych se být viděn s takovým tvorem! — To nevadí, posadím se na kraj kočáru, budu vypadat pokorně, velmi pokorně, pojďme!
Vycházíme, fiakr se rozjíždí a já zdravím dámy na balkóně, které už nemohou.
Takto projíždíme před koncertem, před všemi kočáry, před velkou kavárnou de la Victoire a po Promenádě se vracíme domů.
Paris tvrdí, že takhle ustrojená mám pozoruhodný typ, a vskutku dělám dojem na nedělně vystrojené chodce.
Potkáváme tetičku, kterou zdravím a která se směje jako blázen.
Vyběhnu nahoru po čtyřech schodech, za pět minut jsem v bílém, učesaná a upravená jak se patří, a za deset minut jsem s tetičkou na koncertě.
Je zamračeno a chladno; zůstáváme vedle Sapogenikoffových.
D'Audiffret projíždí a přejíždí a nakonec se přibližuje ke kočáru Niny; Galula je s ním. Podlý pózér! Pak přichází k mým dvířkům.
Jsem volná a prostá a stále rozveselená svou procházkou s Parisem, ten imbecil mi už neimponuje, říká hlouposti, prosí mě, abych s ním jela do Paříže: — Pojďme, my dva, pojedeme do hotelu Splendide, půjdeme se podívat na Proces Veauradieux... — Cestu kolem světa, říkám se smíchem. — Přesně tak.
Jaké zvíře!
Jdeme pěšky s Parisem a Nicejec zůstává u Niny, aby vzbudil mou žárlivost. Trojnásobný hrubián. Já ne tak hloupá, jak si myslíš.
Fiouloulou je povýšen do hodnosti průvodce-důvěrníka.
Dnes večer jdeme k Nině. A hle, jsou nadšené, budou mít Giroflu.
Nacházíme ho tam, když přicházíme s tetičkou.
Paris přivezl z Dieppe velmi pěknou hru, dostihy, a nejdřív se hraje, pak se rozptylujeme, každý si dělá, co chce. Nina se stahuje, Paris se rýsuje. Girofla šklebí, Fiouloulou ho podporuje a napodobuje. Olga je v sedmém nebi; Girofla jí vzal groš a říká, že ho bude nosit v hodinkách. Velmi duchaplné!
Fiouloulou se opovažuje mi dělat dvůr, nechávám ho. Nevěnuji žádnou pozornost tomu druhému a uprostřed večera se ke mně vrací. Dělám, co on dělal se mnou — neposlouchám, co říká, a zabývám se vším kromě něj.
U čaje Paris připravuje poměrně silný nápoj a nalévá jím svým návštěvníkům i sobě, sobě trochu příliš, takže začíná říkat hlouposti. Vracíme se do salónu a mluví se o Angličankách. Ten muž předstírá, že nevěří. Vyprávím vše.
— Pane Galulo, vzpomeňte si, jednoho dne k vám do kanceláře na náměstí Garibaldi přišla stará bába — to jsem byla já! — Ne?!! — Ale ano, a zeptejte se pana Saetona, jestli si vzpomíná na žebračku, která ho sledovala od náměstí Masséna až na Promenádu — opět já!
Takto velkolepé představy pána z hradu poklesly; ostatně jsem vše vyprávěla tak prostě, že je to potěšení.
Říká se spousta hloupostí a Girofla, nevím už k čemu, řekl: — Víte, ta slavná zrcadlová skříň? — A celý svět se směje.
Pak říkám: „Ach! Panebože, jak jsem byl roztomilý." A on naivně opakuje. A celý svět se směje znovu, neboť několik dní nezpívám než svou písničku, a co zpívám, se přenáší na všechny, a zpívají, co zpívám já.
Konečně přichází věčná záležitost s fotografiemi. Ten lump krade moji, odnáší album, vrhají se za ním, on se vrhá do nevím které temné komůrky a tam ho zavírají.
Večer na přírodní způsob! Chováme se tu jako doma, nebo spíše se chováme jako děti. Když vyjde ze své temné komůrky, s fotografií v kapse, vrháme se na něj jako smečka psů na jelena, ale není způsob ho rozepnout a jinak nemožné získat mou fotografii.
Tetička se hněvá, prosím ho, aby ji vrátil, je podepsaná; konečně, dav mu své slovo, že mu ji vrátím, beru ji, abych aspoň seškrábala nápis. Ten bídník by byl schopen říkat všemožné věci, a tetička mu to říká. Dnes večer ho čtyřikrát nazývá imbecilu, z čehož se jeví nadšen...
Jaký netvor, ukrást mi můj portrét. Jaký nedůstojný tvor; ne, vážně, nechtěla jsem, aby ho měl. U stolu po mně hodil postranní pohled — to je tak všechno, co říkám! — ale já tomu nevěnuji žádnou pozornost. Ten Nicejec ke mně mluví tak podivně, úplně jako bychom se dohodli, jako bychom my dva byli bytosti cizí těm, mezi nimiž se nacházíme, a domluveni spolu.
Vzala jsem hromadu not a sedla si na zem a hledala skladbu. Sedá si vedle mě. — Co hledáte? Ať vám pomůžu. — Hledám appassionatu od Mendelssohna. — Aha! Vy hrajete appassionatu. — Ano.
A pokračujeme v hledání. — Je to tohle? Je to adagio. Ne? Viďte. Nám je třeba naši appassionatu. — Nemám ráda adagio.
Nazvala jsem ho nezkrotným pánem hradu a fantastickým mladíkem ku všeobecné spokojenosti; co se jeho a jeho Figara týče, ti nevědí, co to znamená.
Ke konci se zcela emancipujeme a bavíme se tím, že si háížeme nit na hlavu; Girofla měl opravdovou aureolu.
Když přišel čas odchodu, sedla jsem si do křesla a Fiouloulou se se mnou loučil, klekaje si; jeho pán učinil totéž. — Ne, nedávám vám ruku, říkám. — To je ale co!
Zabalím si ruku do kapesníku a podávám mu ji.
Strhne kapesník a stiskne mi ruku, zahaluje ji celou do své — nevím, zda se dobře vyjadřuji.
A lhostejně mu ji přenechávám. Vycházíme spolu. — Tak, nebuďte nezkrotný pán hradu, vraťte mi můj portrét... — To tedy ne. Kdybyste věděla, kam ho dám!... — Do slavné zrcadlové skříně? — Zkrátka! Já vím, já...
Paris nás doprovází ke kočáru. Je podnapilý, chudák. — Ach! Nikolaji Feroviči, říkám mu, seberte mu můj portrét.Mario Konstantinovano. Proč by, je mu drahý, odpovídá mi dojatě, dojatě od pití.
Když už sedíme v kočáře, Girofla mi podává ruku, ale předstírám, že nevidím, a odjíždíme.
Ale to, že jsem řekla: — Milovala jsem toho muže. — Co to je za nápad. Nemyslela jsem z toho ani slovo!
— Jak ke mně podivně mluví, říkám, vstupujíc k sobě. — Co, co řekl? ptá se dychtivě tetička, která je víc zainteresovaná na té záležitosti než já. — Nic. — Ale on vám nic neřekl? říká provokativně záporným tónem. — Nic, naprosto nic.
Ráda by věděla vše, co mi říká; ať je klidná, až něco bude, budu první, kdo vše poví.
Novinka!
Lubimoff, mladý vdovec, požádal Dinu o ruku. Máma a Dina jsou ve Švýcarsku u Anitchkoffových. Je to paní Anitchkoffová, kdo tu záležitost tlačí, ale Dina nechce.

Poznámky

Pozn. překl.: „Proces Veauradieux" — populární fraška Alfreda Hennequina a Alfreda Delacora (premiéra 19. června 1875, Théâtre du Vaudeville, Paříž), v níž je advokát přistižen u své milenky v županu a řecké čepici. Audiffretovo sugestivní pozvání — „pojďme se podívat na Proces Veauradieux" — je koketní, neboť hra pojednává o tajné aféře.
Pozn. překl.: „Girofla" je Mariina přezdívka pro Emila d'Audiffreta, převzatá z populární operety „Giroflé-Girofla" Charlese Lecocqa (1874) o dvojčatech-sestrách. Rozšířením Mariina přítelkyně Olga Sapogenikoffová získává přezdívku „Giroflé" — druhé dvojče.
Pozn. překl.: Přechod do ruštiny s patronymikem signalizuje sdílenou kulturní identitu. „Maria Konstantinovna" prozrazuje, že Mariino otcovo jméno bylo Konstantin (Bashkirtseff).