Neděle 12. září 1875

Deset minut po jedné znovu nasedáme do vagónu s italským markýzem a markýzou a jejich nemluvnětem.
Jsem tak zvyklá cestovat, nic jiného poslední dobou nedělám. Ach! Dobře vím, proč většina manželů nemiluje svou ženu. Tahle Italka mi dala dobrou lekci manželského umění. Její nemluvně je roztomilé, bílé, růžové a blonďaté jako Angličan, dokonce jsem ho obdivovala. Ale tu se přihodí katastrofa naprosto přirozená a všechno obstarala sama matka, přestože tam byla chůva. Fuj, ta špína!
Dobře chápu muže, kteří odcházejí do klubu nebo k čistým a milým ženám a utíkají před svou ženou v nepraných spodničkách — z úspornosti —, s ustaraným obličejem, s dětmi... s katastrofami. Neobviňuji muže, Bůh mě chraň, schvaluji je, lituji je.
Špatná manželství dělají právě ženy, když je chtějí mít příliš dobrá. A ještě si troufají stěžovat!
Ostatně, pokud člověk není já nebo přibližně já, nemůže si udržet manžela v mezích slušnosti. Nemluvím o tom, jak si udržet lásku, to je věc nemožná; ta přijde sama od sebe a pak proklouzne mezi prsty jako obláček dýmu.
Jsou ženy, které si myslí, že si udrží lásku svým uměním nebo koketérií. Ale kdepak, neudrží vůbec nic, a důkazem je, že když odchází, ta láska, není jim všechno jejich umění a všechna koketérie k ničemu a jsou ještě ubožejší než ženy prosté.
Večer ve Florencii.
Tak jsem tu tedy!
Ach!
Bereme si fiakr a jedeme do hotelu New York, Winslow mi ho doporučil (zapomněla jsem říci, že jsem ho potkala v Grand Hôtelu v Paříži).
Město mi připadá průměrné, ale hemží se to tu; na každém nároží se prodávají vodní melouny na kousky, měla jsem hlad a přiznávám, že mě ty tak rudé a tak svěží melouny velice pokoušely.
Naše okno vede na náměstí a na Arno. Nechávám si přinést program slavností. Dnes byl první den.
Myslela jsem, že můj bratranec Viktor Emanuel dokáže využít skvělé příležitosti, která se mu nabízí.
Výročí Michelangela Buonarrotiho, a za tvé vlády, ty ničemo!
A nesvoláváš všechny panovníky, a nepořádáš pro ně slavnosti, jaké nikdy neviděli, a neděláš rozruch? Ó králi! Ó imbecile! Tvůj syn, tvůj vnuk, syn tvého vnuka budou vládnout a takovou příležitost už mít nebudou!
Ó ty hromado masa! Ó králi bez ctižádosti, co říkám! Bez sebeúcty.
Jsou tu ovšem kongresy všeho druhu, koncerty, iluminace, bál v Kasinu, bývalém paláci Borghese. Ale ani jeden král! Nic není tak, jak bych chtěla!
Děkuji za to Bohu, i když Viktoru Emanuelovi vyčítám: kdyby tu byly slavnosti, jaké jsem si představovala, umřela bych závistí a zlostí. Neboť najisto bych se jich nezúčastnila.
Ošklivé je, že tu neznáme živou duši. Samy, samy, samy! Dvě ženy samy — co od toho chcete čekat! Zvláště když člověk není žádné strašidlo a je elegantní.
Nuže! Smiřme se s tím!