Pátek 10. září 1875

Komáři mě v noci probudili desetkrát; vstávám trochu pobledlá, ale při síle a je mi dobře.
Ach! Angličané dobře vědí, co říkají slovem home. Ať je jakýkoliv, domov je nejpříjemnější místo. Vůbec to nezávisí na pohodlí, na bohatství, vždyť se podívejte třeba na náš dům: vše je vzhůru nohama, sotva nejnutnější nábytek, nepořádek, spoušť, a přesto je mi tu dobře, jsem tu doma. To proto, že je to moje, moje, moje!
Zapomínám dokonce i na starosti a šaty se mi zdají pěkné. Ó Nice! Nikdy by mě nenapadlo, že ji znovu uvidím s takovým nadšením. A kdyby mě byli slyšeli klít a proklínat ji už od Marseille, řekli by, že ji nenávidím; mám ve zvyku mluvit špatně o lidech a věcech, které miluji.
Celá v bílém a zahalená dlouhým závojem z bílého tylu jdu na Promenádu s oběma psy. Jsem tak znechucena muži, že mi zbývají jen psi. Právě jsem dostala dopis od Fostera; poslal mi hru Aunt Sally a luky a šípy, lukostřelba, v Anglii je to v módě, ale mezi námi je všechno vyřízeno.
A ten dopis jsem nečekala, tady je připnutý špendlíkem:
Víte, že na Angličana je to, co mi tu říká, hodně. Dlouho jsem ho neviděla. Přijel do Nice na osm dní, ale zrovna v těch osmi dnech jsem byla v Paříži. Co mi záleží na tom muži zpoza moří! Říkám hlouposti, i kdyby byl […]
Vine Cottage
Roehampton Vale, S. W.
3. září 1875
Má drahá slečno de Bachkirsève
Doufám, že zásilky, které jsem vám poslal z Londýna, dorazily do Nice v pořádku a že teď, když máte lukostřelecké sady, se z vás stane slavná střelkyně, která svými šípy zasáhne střed terče tolikrát jako svýma [roh odtržen]; dal jsem si trochu práce, abych vám poslal Viktora, lukostřelecké sady a Aunt Sally, jejíž dýmku, doufám, dokážete roztříštit, a jako odměnu za tu námahu doufám, že mi pošlete svou fotografii. Srdečné pozdravy vám i ciobele a Viktorovi s láskou.
Upřímně váš
A. Foster
zpoza pekel, nebylo by mi to jedno. Jsem tak marnivá, tak dychtivá po jakémkoli výboji.
Myslím, že jsem psala, že jsem šla ven, ano, tak je to. Je zamračeno, ale krásně. Zdá se mi, že mě tu každý vesničan poznává, mám chuť mluvit se všemi těmi lidmi. Nepotkávám nikoho; cestou kolem lázní Georges se zastavuji pohovořit se starou Georgesovou.
Prosí mě, ať se k ní přijdu vykoupat, že jí tím přilákám lidi.
Loni, když jsem se vrátila do Nice, šla jsem stejnou cestou, naprosto stejnou jako dnes ráno: Je tomu rok! Den! Minuta! Bože, jak čas ubíhá. Ta procházka je jako finále uplynulého roku a začátek toho, který přijde a který uběhne taky tak rychle, tak rychle. Kráčím mlčky, bílá jako stín, a sbírám vzpomínky roztroušené po celé Promenádě. Nice je pro mě Promenáda Angličanů. Každý dům, každý strom, každý telegrafní sloup je vzpomínka dobrá či špatná, milostná či všední.
A teď ať nikdo nehledá za každým slovem toho hezounka z Nice. Jistě, je tu, ale jiné vzpomínky převažují. Zdá se mi, jako bych se vracela ze Spa, z Ostende, z Londýna, vše je jako tehdy. V domě je dokonce cítit ta vůně dřeva, jakou má jen nový nábytek.
Chci vidět Saetona a spol. Doručili nám jeho vizitku; přišel dvě hodiny po odjezdu tetičky do Paříže. Musím opravit jednu chybu. D’Audiffret — co kdybych mu vzala předponu? Co říkáte? Mám chuť; holé Audiffret zní pohrdavěji. Nuže tedy: Audiffret tetičku nenavštívil, jak psala, ale přišel si s ní promluvit na hudbu, pak jeli do Monaka a nazítří v šest hodin odjel do Paříže.
Dala jsem snést olejové karikatury a pokusím se udělat Audiffreta; jenže je hezký a je obtížné zachytit podobu a zároveň ho zesměšnit.
Ach, víte co, udělám mnohem lépe, když ho nechám u čerta. Když o něm mluvím, jsem tak nesmírně k politování.
Vycházím s tetičkou a ze všech sil si přeji potkat ty pány, své Nicejce.
Viděla bych je s dojetím. Na nábřeží Masséna Galula vítězoslavně smeká klobouk a mává jím.
Jdu ke svým Gráciím, beru je s sebou, večeříme, dědeček mě přivádí k zuřivosti. Jdu nahoru k sobě, dělám si rozkošný účes à l’Empire a oblékám si bílé šaty, šaty z portrétu. Jsou to velké bílé šaty jako na sochách, rukávy s velkými klopami, které vyhrnuji nad lokty, vpředu kulatě dekoltované a vzadu trochu také, aby bylo vidět, kde začíná šíje, se širokou padající valencienskou krajkou. Volný oděv je v pase sevřený stuhou a pod hrudníkem také dvěma stuhami přišitými pod každým ňadrem a vpředu svázanými prostým uzlem. Bez rukavic, bez šperků. Jsem ze sebe nadšená.
Má hruď vysoká a zázračně bílá a volná pod tou bílou vlnou, mé bílé paže. Ach, ale jak bílé! Mé malé a jemné ruce! Jsem svěží, jsem živá.
Ach! Jsem opravdu v Nice? Je to možné! Nemohu se z toho vzpamatovat. Jedeme do Théâtre Français se svými elegantními a milými Gráciemi. Skutečně! Patří to k velkým radostem mého života. Být sama sebou tak, jak to mám ráda, v krásné lóži u jeviště v přízemí s oběma hezky oblečenými Gráciemi, v Nice, v mém divadle. Všechno tu je moje!
Sotva jsme vešly, Fiouloulou se vrhá do lóže a zůstává co nejdéle.
Prý mu několik Nicejců, které neznám, ale kteří znají mě, řeklo, že mě viděli v Bouloňském lesíku, mezi nimi i Hector. Hector vyprávěl, že jsem se ho ptala, kde se kupují nejlepší slunečníky. Říká to všem, a to mě zlobí.
„To svědčí o jeho duchu dost bídně,“ říkám, „nic duchaplnějšího ho nenapadlo!“
Tu máš, ó Hectore! Užívám si, dýchám, obdivuji se v zrcadle lóže. Dívají se na mě, já se nedívám na nikoho.
Konečně přichází Saetone jako bomba.
„Vždyť jsem to vůbec nečekal,“ volá, „to je jako úder hromu!“
„Jak to, že přicházíte teprve teď, už hodinu sedíme v lóži! Ach! Pane Saetone, nechci se na vás dívat!“ A zakrývám se vějířem.
„Ale slečno. Ach! Řekněte mi alespoň, řekněte mi jednu věc, zůstáváte?“
„Ne!“
„Ach!“ pronese žalostně.
Mluvím, povídám, jsem nadšená ze všeho a ze všech, vše mě uchvacuje.
Konečně dojde i na otázku, zda jsem viděla Giroflu.
„Ano.“
„A co dělá?“
„Myslím, že se baví.“
„Ale viděla jste ho?“
„Ano, v Bouloňském lesíku.“
„Viděla jste ho, hodně viděla?“ A přitom mi Merkur hledí přímo do očí.
„Ale ne,“ říkám a velkýma nevinnýma očima mu pohled oplácím, „viděly jsme ho v Bouloňském lesíku.“
„Ach!“
„Víte,“ pokračuje můj strýček, „má sem přijet, dostal jsem od něj depeši, v pondělí tu bude. Podívejte, myslím, že tu depeši mám u sebe. Ukážu ji, bude to sladké potěšení pro Giroflé,“ praví a moudře se obrací k Olze.
„Vy jste spolu tak důvěrní,“ říkám, „že vám dává vědět o každém svém kroku.“
„Inu ano, bože můj, už pár let tak žijeme, přátelství, přátelství; ale tady je depeše –“ a chvíli předstírá, že ji hledá, a pak mi ukáže modrý papír.
„Dejte,“ říkám.
„V pondělí přijíždím do Nice. S pozdravy, celý váš. Audiffret.“
„Dobře.“
„Tak vy odjíždíte,“ řekl Merkur, jako by se po depeši něco změnilo.
„Ale ano, pane, zítra, zítra, zítra, ale ano!“
„Ale vrátíte se?“
„Ano.“
„A řekněte mi, za jak dlouho se vrátíte, vážně. Maximum, ale pravdu!“
„Maximum je sedm dní.“
„Ach!“ pronese, jako by chtěl říct: výborně, vím, na čem jsem.
Ten drahý Merkur.
Opravdu nevím, co si o tom myslet. Měl se do Nice vrátit až za čtrnáct dní, a on přijede už za dva.
Nevím si radostí rady, že jsem opět ve svém milém městě! Jsem doma, doma, doma! Nic se s tím nedá srovnat. I kdyby ti kolem mě neměli ani vtip, ani elán, zdá se mi, že bych jim dnes večer dodala obojího; mám toho dost pro všechny.
Nebojím se jako v Paříži, že se na mě budou dívat hrubí muži; v duchu jsem královna.
„To je dostih s překážkami, tetičko,“ říkám, když Saetone odešel.
Neříkám to proto, že bych tomu věřila, ale abych se pochlubila.
Ostatně dnes večer ochotně uvěřím čemukoliv. Ach! Bože, je to opravdu pravda? Jsem v Nice?
Ó Nice, nevděčnice! Já, která tě tak miluji! Proč mě společnost tak trýzní!
S dojetím, s radostí znovu vidím ty dva kupidy, Enoteasa a Fiouloulou. Nikdy jsem se, zdá se mi, necítila tak dobře.
Vycházím z divadla volná, šťastná, neschovávám se jako v Paříži, nebojím se ničeho, tady mě znají.
Co bych řekla, kdybych mohla mluvit o Paříži jako o Nice! To by bylo příliš krásné. Ale pojďme domů.
Kdybych uměla skládat verše, složila bych nějaké a nazvala je: Den v Nice. Nabízí se mi čtyřverší – mám ho napsat? Nuže!
škrtnutoJak své city vyslovit, Má půvabná a krásná Nice, Znovu tě vidím s potěšením
Má dobrá a krásná Nice, Jak své city vyslovit?
Vidět tě je rozkoš sladká, A s radostí tě opustit.
Je to ošklivé; než jsem to napsala, zdálo se mi to lepší.

Poznámky

Pozn. překl.: Metajazykový odkaz: Marie mluví o samotném anglickém slově home – francouzština nemá přesný ekvivalent slova vyjadřujícího pocit domova (nikoli jen domu); proto ho zde ponecháváme anglicky. ↩
Pozn. překl.: Název anglické pouťové hry (doslova „teta Sally“), při níž se házejí předměty na dřevěnou hlavu. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Archery“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „steeple-chase“. Marie naznačuje, že Audiffretův spěšný návrat je soutěž o ni. ↩