Čtvrtek 9. září 1875

Jsme v Marseille. Tetička odešla kvůli těm nešťastným diamantům.
Mám hodinu na to, abych se očistila. Bože, jak je člověk na cestách špinavý.
Cítím se blíže Nice, svému městu, neboť ať říkám cokoli, je to mé město. V Paříži jsem tak nenápadná, tak ztracená. A potom, kdykoli jsem v Paříži, nemám s sebou šaty, takže nejsem ta nejelegantnější, a to si neodpouštím, to nemohu snést.
Nudím se, jsem neklidná, budu klidná teprve ve Florencii se všemi svými hadříky. Ještě nikdy mě šaty tak netrápily! U sta hromů.
Dala jsem si vykartáčovat šedé šaty a plstěný klobouk a čekám na tetičku, abychom se prošly po městě.
Na nějakém nádraží, už ani nevím kterém, jsem si koupila román, ale byl tak špatně napsaný, že jsem ho ze strachu, abych si nezkazila už beztak špatný styl, vyhodila z okna a vrátila se k Hérodotovi, do kterého se hned pustím.
Ach! Krásný výsledek!
Ubohá tetička! Padám před ní na kolena: kde všude byla, jaké lidi viděla, a to všechno kvůli mně! Neodvážila se zeptat drožkáře, kde je zastavárna, a tak se ho zeptala na místo, kde se uchovávají diamanty.
Smály jsme se spolu tomu místu, kde se uchovávají diamanty. Bez pasu se nedá nic zastavit, a tak jsme tu těch pár hodin strávily zbytečně.
V jednu hodinu opouštíme tohle město, které tolik páchne, a sotva dorazíme, tetička mi říká:
„Tamhle je Gioia.“
„Kde!“
„Tam, tam.“
Víc nepotřebuji a vrhám se do dámského salónu. Je tam s jakousi starou nemocnou, o kterou, jak se zdá, pečuje, a se dvěma komornými.
Jsem celá rozechvělá a nepřestávám se na ni dívat, zatímco ona velice skromně klopí oči. Už ji neobdivuji.
Byla jsem oblečená na cestu, v šedých šatech a šedém plstěném klobouku; i ona měla šedé šaty, černý klobouk, celkově elegantní, nebyla příliš nalíčená, neměla ohromující toaletu ani klobouk, který zkrášlí každou ženu, neseděla v nádherném kočáře taženém dvěma černými koňmi: všechno kolem nás bylo stejné, byla upravenější než já, a přece jsem byla hezčí než ona a skoro stejně vysoká. Z toho srovnání plyne, že ji už neobdivuji jako dříve, protože vypadám lépe než ona. Každou chvíli posílala něco vzkázat „pánovi“.
„Řekněte pánovi, ať telegrafuje do Nice, aby mi připravili koupel.“
A Louise to chodila vyřizovat pánovi.
Tetička vstoupí a řekne mi, že Girofla je v bufetu, a já jsem kvůli němu celá rozrušená; nezávidím mu — být přistižen při činu cestování s touhle kreaturou.
Ale kdepak, „pán“ není d’Audiffret, nýbrž nějaký obyčejný pán s dost ovčím výrazem; ostatně už ta cesta sama by mohla člověka otupit, a pak, tihle pánové mají vedle těchhle dam vždycky kreténský výraz.
Kolem Cannes začínají skryté vzdechy a vzpomínky na giroflovskou éru. Vidím zase [Nice], jako vidím zase d’Audiffreta: s potěšením i s mrzutostí.
Od Antibes vyřvávám nicejské písničky k velkému úžasu železničních zaměstnanců; čím víc jsme se blížily, tím víc má netrpělivost rostla. A mám to říci? Ano, viďte? Nuže, je mi smutno, že to vše znovu vidím. Prozatím celý můj život v Nice ustoupil mému životu posledních měsíců. Ať nikdo nehledá nic hlubokého v tom, co říkám, nic sentimentálního, a hlavně nic vážně giroflovského; zlehka ano, jako vůně, jako melodie, jako náčrt krajiny, kterou člověk viděl.
V mých pokojích se nic neudělalo. Tetička nařídila, aby se v nich pracovalo, a můj drahý strýc Georges vydal protirozkaz, nevím z jakého důvodu. Všude a vždycky mi ten člověk stojí v cestě! Proto je také prvním z mých nepřátel a tím, kdo mi nejvíc ublížil.
Dům je prázdný, v nepořádku, nic není zařízeno, všechno je v žalostném stavu.
Než jsme šly domů, zastavily jsme se u Niny; bydlí na Promenade des Anglais č. 7, ve druhém patře.
Stihnou nám povědět, že všechen nábytek ze zámku je prodaný, že tam není jediná židle, ba ani postel, a že pokud se vrátí, bude bydlet v hotelu. Tu důležitou novinu jim sdělil bývalý kočí pána zámku — nebo mám říci bývalého pána zámku?
Proč jsem odjela z Nice? Co jsem tam jela dělat? K čemu? Ani pro potěšení, ani pro užitek.
Když jsem odjížděla, říkala jsem, že radost, kterou udělám matce, bude užitku dost; jenže ne, mrzí mě, že jsem cestovala nadarmo.
Tady je tedy to Středozemní moře, po kterém jsem vzdychala, ty černé stromy, a právě svítí měsíc a ozařuje tu cestu po moři. Dokonalý klid, žádné hrčení kočárů, žádný ruch a věčné pobíhání těch lidí, kteří mi z okna Grand Hôtelu připadali jako panáčci na hraní. Klid, ticho, tma, chabě osvětlená měsícem, který se schovává, a sotva narušená několika lucernami na Promenádě, které běží jedna za druhou. Vcházím do svého pokoje, do toaletního pokojíku, otvírám okno, abych viděla zámek, pořád stejně velký a nehybný; v tu chvíli zrovna odbíjela nevím už kolikátá hodina a mé srdce se nesevřelo, ani neposkočilo, jen se lehce pohnulo při zvuku hodin Girofly. Zdálo se mi, že jsem nikdy neodjela, že zítra budu mít své učitele a při jejich hodinách budu netrpělivá, skoro roztržitá, že čas do pěti hodin odpoledne se mi bude zdát nekonečný. V pět se půjdeme koupat, večer k nám přijdou návštěvy.
Saetone, Fiouloulou, Désiré atd., a hlavně Záhadný, ale hloupý hrdina.
Znovu se pustím do honby za tím, koho chci dobýt, a znovu večer skončí, aniž co přinese, a já se vrátím do svého pokoje skoro zklamaná, půjdu si číst do toaletního pokojíku a ulehnu v naději, že zítřek bude stejný jako den, který právě skončil.
Budu si v hlavě znovu přebírat všechno, co bylo řečeno, a usnu netrpělivá z toho, jak pomalu se blíží rozuzlení — rozuzlení, které nikdy nemělo přijít.
škrtnutoVšak vy rozumíte.
Letos se mi nedaří nic, od té nejméně důležité věci: d’Audiffreta, až po tu nejvážnější a nejdůležitější: zařízení domu. A co leží mezi tímto minimem a tímto maximem, se rovněž nevydařilo.
Ach! Letošní rok mohu právem nazvat rokem vzdechů, ovšem s výjimkou, ne tedy celý rok, ale mé cesty jsou cestami vzdechů. Všechno šlo dobře, dokonce jsem se bavila, až do cest — ne, vlastně až do odjezdu jeho pozlátkové Excelence. Vidíte, jak může komár poštípat lva.
Fritz a Bagatelle mě uvítali u dveří; Fritz se mi vrhl do náruče a raduje se ze shledání tak, že je to u psa, kterého mám sotva čtyři měsíce, až s podivem.
Tak jsem tedy v Nice. Je to zvláštní. Ach! Už zase začínám vzdychat. Dobrou noc, jsem trochu unavená.
Ó, miluji Nice, miluji Nice!
Co si neodpouštím, je to, že mluvím o muži, kterému jsem úplně šumafuk! Takhle se ponižovat je nedůstojné. Ach! Kdyby tohle četl, jak by byl pyšný, myslel by si, že zamlčuji pravdu, že jsem do něj šíleně zamilovaná, ale skrývám to za uhlazenými frázemi. Mýlil by se; ostatně mýlit se je snadné.
Jsem dotčená, ano, dopálená, ano. Ale nechme toho, tolik jsem o tom mluvila, a hlavně přemýšlela, že už nevím, co říci a jak se vyjádřit, aby mi bylo rozumět.
Ostatně což jsem neříkala, že se mé názory mění dvacetkrát za den? Často sednu k deníku, abych napsala jednu věc, a v půli cesty už myslím jinak. Tak je tomu s d’Audiffretem a se vším, co se ho týká; pokud jde o ostatní věci, jsem si svými názory velmi jistá.
Tak tedy dobrou noc, dobrou noc, můj milý deníku; v Nice bych mlela páté přes deváté a nikdy bych nepřestala, jako ti starci, kteří vyprávějí o dobrodružstvích svého mládí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre.“ ↩
Pozn. překl.: Marie píše m’engosille [sic] (správně m’égosille, tj. „řvu, až ochraptím“). ↩