Středa 8. září 1875

Tetička mi rozbila zrcátko; znamení smrti nebo velkého neštěstí. Několik měsíců před Romanoffovou smrtí se mu ve vlaku rozbilo zrcátko v cestovním necessairu.
Ve vile Baquis se mi v pokoji rozbila dvě zrcadla a v rodině byla dvě úmrtí — Dinin bratr Etienne a můj strýc Emile.
Dnes ráno čtvrté znamení, znamení dvojnásobné, neboť si vzpomínám na sen ze Schlangenbadu.
Kdo zemře?
Snad já. Ach! To bych vůbec nechtěla.
Při čaji oplakávám svůj budoucí skon a tetička se tváří, jako by ji vedli na šibenici.
Ještě nikdy se mi tak špatně nedařilo; musím odjet bez svých šatů a klobouků. Pošlou mi je, to vím, ale možná bude všechno ošklivé. A pak je třeba spěchat do Florencie, jsme dvě ženy samy, a budu se tisíckrát trápit, nebudu-li na všech slavnostech.
Saetone mi odpovídá a mimo jiné píše:
„V Paříži jste pravděpodobně viděla Giroflu, neboť tam ještě je.“
Ach! Merkure, jdeš pozdě a jsi naprosto k ničemu. Ten okouzlující strýček chce, abych mu o tom muži vyprávěla.
Zuřím a jsem zdrcená, že odjíždím bez šatů, bez ničeho.
Strávila jsem ten čas bídně, skoro pořád jsem byla ošklivá. Chodila jsem v tmavomodrém a v černém klobouku, což mi nesluší. Můj obličej má rád jen světlé odstíny. Ukázala jsem se v tom nejošklivějším světle. Je to ohavné. Hlavně mě trápí šaty.
Konečně opouštíme Paříž mého srdce, mé milované město; v jedenáct hodin pláču a tetička trpí. Ach! Jak nerada bych umřela!
Ale ne, neumřu. Vždyť ta znamení přicházejí právě ke mně.
Zdálo se mi, že mi vypadává zub, což znamená smrt příbuzného. Ach! Jak mě to utěšuje. Raději ať umře kdokoli, než abych umřela já. V takových věcech je člověk egoista.
Bože, jak nenávidím železnici!
K večeru se rozveseluji: v ilustrovaném časopise nacházím karikatury, které mi skvěle poslouží pro ty, jež chci nakreslit na záhadného, ale hloupého Emila d’Audiffreta.
Tetička vidí, že se usmívám, využije toho k několika žertům na účet dotyčného a já se směji. To se nesměji já, to se směje můj obličej.
Jsem zdrcená. Z těch šatů mi jde hlava kolem.