Středa 18. srpna 1875

Málo lidí mě vidělo v mém nejlepším, měla jsem tu hloupost strojit se. Ale uvidí mě — máme čas, Bohu díky. Teprve začínám se stávat tím, čím budu ve dvaceti. Od toho okamžiku všichni, kdo mě budou znát, řeknou, že mluvím pravdu.
Na ulici ztrácím.
Poté, co jsem toto napsala, je mi mnohem hůř a začínám se nudit. Prohlížím si posté své fotky, pak piji tři šálky mléka, pak se znovu dívám na fotky, pak vzdychám, pak obcházím pokoj, pak si sedám do křesla a nehýbám se, zdrcena zahálkou a únavou z neustálého odpočívání.
Dostáváme dopis od tety. „Řekněte Marii, že Girofla přijel do Nice, prodal pozemek a odjel."
Co je mi po tom? Neurčitě jsem ho tu čekala — ještě před dopisem čekám i Saëtona, čekám kohokoli; jsem jako Hagar na poušti. Čekám a toužím po živé duši.
Při večeři přichází večeřet vojenský přidělenec v Berlíně, kterému říkáme jednoduše agent. Přichází s jednou dámou a pánem — dáma postarší a kulhavá. Navrhují mi ho jako rozptýlení, ale není hezký a hlavně mi nevěnuje žádnou pozornost.
Ach, jak se nudím!