Úterý 10. srpna 1875

Dne 18. března 1874 říkám, že se zabývám Fedem, protože tu nikdo není — je přece jen lepší než Emile d'Audiffret a nemohu žít bez alespoň jedné pomyslné hlouposti.
Ale tu jsem se dozvěděla, že se Lambertye žení, a začínám Emila: — Chtěla jsem několikrát vidět Emila, který tolik kopíruje vévodu atd. atd. atd., a dále. Samým kopírováním se z něj něco stane. Vše v něm pochází z toho vznešeného vzoru a vpravdě to nevypadá špatně.
Vidíte, jak to začalo.
Ráno přichází moje nová komorná Helen Kefeová, malá Angličanka, čtyřicetiletá, usměvavá a ochotná.
Přijíždí landó a jedeme do města ke všem těm lidem, kteří pracují na mém zkrášlení.
Šaty bíložluté, krémové, jak říká Laferrière, a klobouk z italské slámy, celý pokrytý bílými pery umístěnými co nejgalantněji na světě, a vzadu zvednutý kytičkou konvalinek.
Ten klobouk, okouzlující sám o sobě, mi sluší k šílení. Tak jedeme do Bois, právě včas. Je tam plno, ale většinou muži a kokoty; zatímco jsem se snažila nemít hloupou tvář, od samého dívání na tolik lidí a toalet zahlédnu dva černé koně a dobře známou livrej.
A moi veniva la creatura bella. Di bianco vestita... Ale co to vidím — ze zlatých se její vlasy staly tmavě ryšavé, toho krásného hnědého odstínu, jaký mají na jejím portrétu v její vile. To jí velmi sluší. Je di bianco vestita, jak jsem řekla, v tom krémově bílém jako já. Má nejkrásnější vůz a nejbohatší spřežení.
Zjevuje se jako hvězda a projede jen jedno kolo.
Při pohledu na její eleganci mě zachvátí tajná závist a Stiopa recituje verše Někrasova — nemůže být vhodněji — takže se chvěji nad pravdou a krásou těch veršů.
Miluji tu ženu. Jako je Hamilton jediný muž, je ona jediná žena pro mě. Hamilton, ona a já: Nec plus.
Odstraňte její okolí [Škrtnuto: její šik, jak by řekl Fiouloulou] a polovina ní zmizí. Nikdo kromě ní a mě neumí tak nosit šaty, nikdo nemá tolik šiku, jak by řekl Fiouloulou — slovo vulgární, ale strašně výstižné.
Mám neodolatelný sklon k Amélii Gioie. Musím s ní promluvit — při první příležitosti s ní promluvím. Bude něco mezi námi, můj génius mi to říká.
Dívali se na mě. Rothschild, Adolphe, tam byl — ten, který se přede dvěma lety v Nice zarazil a díval se na mě přímo, tehdy ještě malou holčičku.
Byla jsem velmi roztomilá, nikdo mého věku se neoblékal jako já a přitahovala jsem pohledy celého světa na Promenádě des Anglais. Zejména ten první rok po válce, v zimě 1871–1872, bylo mi dvanáct až třináct, nosila jsem kostým z černého sametu, klobouk a botky k tomu, zlaté vlasy na ramenou — a další kostým z modrého a šedého kašmíru. Byla jsem okouzlující dítě. Hlavně v černém jsem vypadala jako anglická rytina.
Danis mi mluvil o těch kostýmech a mé tehdejší koketerii. Byla jsem ještě koketní než nyní, a v tak malém dítěti to bylo zázračné.
Ta Gioia mě rozvrátila — mám strašlivou chuť zůstat, ale vše jsem utratila, musím odjet a nechat tu všechny ty krásy: Gioiu, Paříž a vše.
Co mě těší a uklidňuje, je, že Gioia je pro mě stejně přitažlivá jako Audiffret. Chtěla jsem zůstat kvůli němu, chci zůstat kvůli ní.
To je co nejvíce uklidňující a dokazuje, že Nicejčan pro mě není tím, co se mohlo věřit. Elegantní muži, ženy jako Centifolia, ekvipáže a koně, nábytek a to vše mě zaměstnává stejným způsobem.
Jediný mě zaměstnává jako muž.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Ke mně přicházelo krásné stvoření. V bílém oděné" — v duchu Danta.
Pozn. překl.: Latinsky „nic dál" — zkrácené „nec plus ultra", tj. vrchol.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „awfully expressive."