Pondělí 2. srpna 1875

Probouzím se v sedm.
V deset vycházíme. Otupěla jsem na venkově — budu potřebovat dva dny, abych se vzpamatovala. Ostatně mé oblečení je v pořádku, jelikož je z Paříže.
Jaká muka pro mě! Mačeňka zbožňuje bloudit ulicemi a obdivovat výlohy obchodů, vbíhat do všech krámků. To nenávidím, a to musím říct, jsem nucena ji všude vodit. Jdu k Rebouxovi, k Ferrymu, k Jouvinovi, k Laferrière. Ale trojité běda! Caroline tu není, bude patnáct dní pryč! Zastupuje ji jakási dívka — doufám, že mi poslouží dobře.
Jdu ke Kleinovi. Vracím se a píšu tetě zoufalý dopis žádající money, money, money!
Ach, zapomínám — u Ferryho jsem viděla Berthu, která je elegantní a hezká. Má andělskou pleť. Mluvíme několik minut a ona mi slibuje, že bude psát; já jí slibuji, že se za ní stavím, až budu za šest týdnů znovu projíždět Paříží.
Jsem unavená.
Jedeme do Bois. Byla jsem v šedém — do Bois se převlékám do bílého. Je tam plno lidí.
Ach, Bože můj, jak je člověku dobře v Paříži, jak se člověk cítí elegantní — od samého dívání na ladné a bohaté předměty se člověk sám stane lepším.
Po Nice mi připadá, že jsem v nebi. A vpravdě — Paříž je Ráj. Londýn je obrovský, ale Paříž je krásnější. Jsem u vytržení!
A můj génius mě začíná hlodavě sžírat. Tady je svět — tady je třeba být. Zadýchávám se. Při druhém kole kočárů se vzpamatuji a dívám se na lidi s blahosklonnou povýšeností. To je to, co je třeba, aby člověk byl dobře. Povšimli si mě — ne výrazně, přiznávám. Počkejte a uvidíte.
Kdo má uši, slyš; kdo má oči, dívej se.
Zítra budu vypadat mnohem lépe. Neviděla jsem ani jednoho muže, na kterém by se dal zastavit pohled. Samí ničemové! Poznávám spoustu lidí. Saint-Clair z Nice a Lambertye, Fedus! Díváme se na sebe a dávám se do smíchu. Kromě něj spousta dalších.
A konečně Audiffret. Jsem okouzlena, když ho vidím tak elegantního a na tak dobrém koni. Hezký kůň, hezký vůz, dobře oblečený a hezký sám. Míjíme se rychle, [Škrtnuto: on se ot], otáčíme se a zdravíme se. Lehce jsem zrudla, ale ne natolik, aby si toho někdo všiml. Smirnoff a Stiopa, kteří sedí naproti mně, říkají, že se otáčel dlouho. Potkáváme se několikrát a pokaždé zdraví a jeho milý úsměv mi dělá radost.
Sestoupil z kočáru a procházel se pěšky se zlatou mládeží; co se mi nekonečně líbí, je vidět ho v dobré společnosti, na dobrém koni.
Sama pro sebe jsem se usmívala, že nás oba vidím přenesené ze špinavé Nice do mé krásné Paříže — ale daleko od toho tratit, změnou získáváme.
Jsem nespokojená — chtěla bych, aby přistoupil k vozu. Je to buď velmi dobré, nebo velmi špatné. Velmi špatné, je-li to lhostejnost; velmi dobré, je-li to naopak. Myslím si to druhé, neboť kdyby tu nebylo nic, byl by prostě obrátil svůj vůz, jak by udělal každý při setkání v jiném městě, jak udělal de Tanlay, jak udělali mnozí.
Večeřím a rozpravuji se Smirnoffem o různých formách vlády; jsou ve mně takové kontrasty myšlenek, že je to děsivé. Ostatně nikdy nemluvím jinak než posměšně. To je nejpohodlnější.
Po dni stráveném v obchodech, u krejčových a modistek, po lehkomyslné procházce, po koketeriích oblékám župan a čtu svého dobrého přítele Plútarcha.
Víte, čím se bavím posledních pár dní? Díváním se všem do očí. V Nice jsem si ty poslední dny s potěšením všímala, jak se na mě každý díval. Chce se mi mluvit se všemi, které vidím. Připadá mi, že jsem královna a všichni mě musí zdravit. Ráda se dívám mužům zpříma do tváře, ale s tak pyšným a všemocným výrazem, že chtě nechtě věnují pozornost té bytosti, která vypadá, jako by byla vším. Nevím, proč dnes večer čekám Audiffreta. Ale ano, vím — protože si ho přeji.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „money" — peníze.