Neděle 18. července 1875

Ještě hůř! Vídala jsem Giroflu. A dnes v noci jsem zase viděla Giroflu, ale ne samotného — s tím příšerným člověkem, s tím ohavným Polákem!
Nejsi spokojená s tím, koho ti já ukazuji. Tak tady máš jiného! (to má mluvit měsíc).
Musím chvíli počkat; teď se mi pořád zdá o Nicejci a moje vzývání měsíce je k ničemu. Vždyť je nemožné, že by to byl on, za koho se pr... Nikdy, nikdy, nikdy. Chybí mu spousta věcí, které vyžaduji.
Je-li ctižádostivý, může to dotáhnout... Ale o to já nestojím — chci Doriu nebo Hamiltona, zkrátka něco v tom duchu.
Girofla, to je tak na pobavení.
Nebe a země!!!!!!!
Vejde Fortuné a říká mi:
„Pan Etienne je tu.“
„Cože, pan Etienne? Který pan Etienne! Kde!“
Vyřítím se ven a naštěstí mám tolik duchapřítomnosti, že mu sejdu naproti — v první chvíli jsem totiž zapomněla, že nejsem královna, a chtěla jsem čekat na strýce Etienna a tetu Marii nahoře na schodech s blahosklonným a majestátním úsměvem.
Na okamžik jsem váhala, zda mám sejít, ale ne dost dlouho, aby si toho všimli.
„Podívejte se na toho člověka, zaslouží si výprask!“ zní má první slova (rusky, samozřejmě).
„Cože! Nechat mě tak dlouho čekat! Myslela jsem, že už nepřijedete.“
Propánakrále! Jaká škoda, že nepřijel před odjezdem nicejského nosiče! A on přitom s tím svým výrazíčkem říkal: „Zůstaneme v Nice.“ — „Nepojedeme do Ruska.“ — „Ten strýc nepřijede.“
Tím hůř! Jestli se vrátí za týden, už mě tu nenajde — a kdo ví, co taková náhoda může změnit.
Píšu to, zatímco se naši příchozí občerstvují. Teta a pan můj dědeček jsou s nimi.
S panem mým dědečkem nemluvím a on přišel ze svého pavilonu do mého domu. Hned scházím dolů a dopíšu večer — jsou teprve čtyři.
Ne, nepojedu do Ruska. Je to škoda. Ale nemám čas. Je 18. července, odjet mohu nejdříve za týden, 25., osm dní v Paříži, deset dní na cestu za matkou (Etienne ji chce vidět), čímž se dostanu téměř do poloviny srpna. Šest dní na cestu.
Takže do Poltavy dorazím 14. nebo 15. srpna. A musím být v Nice 1. září. Je to možné? Ne, nepojedu. Rusko tu bude ještě příští rok a jubileum za sto let. Říká se, že v Rusku je spousta ničemů, kteří chtějí Komunu. Je to hrůza. Ti lidé chtějí rozdělit veškerý majetek a mít všechno společné. A jejich prokletá společnost je tak rozšířená, že noviny zoufalými výzvami apelují na společnost. Což se otcové rodin, slušní lidé, nepostaví této nákaze? Chtějí vše zničit, žádná civilizace, žádné umění, žádné krásné a velké věci. Pouze hmotné prostředky k přežití. I práce společná — nikdo nebude mít právo povznést se jakoukoli zásluhou nad ostatní.
Chtějí zničit univerzity, vysoké školství, aby už nebylo možné pěstovat génia. Jedním slovem — učinit z Ruska jakousi karikaturu Sparty.
Doufám, že Bůh a Císař je potrou.
Budu prosit Boha, aby uchránil mou zem od těch divokých šelem, od těch bídáků, od těch strašných bláznů!
Na koncertě nás obklopují Danis, Saëtone, Chevalier, Galula a můj miláček Désiré na koni. Na koni je okouzlující.
Jako by k mému trápení nestačil odjezd mého krásného Nicejce, seznámily jsme se s Chevalierem. Hrůza! Hrůza!
Je to dokonalý Merjeewsky; jediný rozdíl je v barvě vlasů — tenhle je tmavovlasý.
Vracím se celá podrážděná. Na toho druhého tvora jsem už zapomněla, a najednou mě pronásleduje jeho přízrak.
Nenávidím ho, nenávidím ho, nenávidím ho! Jenže ten Chevalier je jeho živý obraz — stejná tvář, stejné způsoby, stejná výslovnost!
Strašné! Strašné!
Večeřím se svými Gráciemi a večer přicházejí Danis, Saëtone a Fiouloulou.
Poznámka editorů
[Zrušeno 5 řádků]
Danise zřejmě ohromuje všechno, co říkám, a diví se, že ve mně nachází takovou horečku života. Mluvíme o našem nábytku, a když popisuji svůj pokoj, málem padne naznak.
„Ale to je chrám, pohádka z Tisíce a jedné noci!“ volá.
„Bude se tam muset vcházet po kolenou,“ poznamenává Galula.
„Je to zázračné, jedinečné, pozoruhodné,“ pokračuje Danis.
Chce rozluštit mou povahu a ptá se mě, zda otrhávám kopretiny.
„Ó ano, velmi často, abych věděla, zda bude dobrá večeře, nebo zda se ten či onen den budu bavit“ — a to velmi naivně.
„Jak to!“ zvolá ten malý muž, „ó! slečno!“ — a zvrátí se na židli jako zdrcený.
„Ale ano, pane, a proč bych podle vás jinak otrhávala kopretinu?“
„A kam si ji dáte — na živůtek, nalevo?“
„Ne, doprostřed.“
„Ale jak to! Takový poetický pokoj, pokoj jako sen, jako pohádka, a vedle toho — ptát se kopretiny, jestli se kuchaři povedla večeře! Ach ne, to je neuvěřitelné!“
Baví ho, že tvrdím, že mám dvě srdce. Těšilo mě, jak vykřikuje a žasne nad tolika kontrasty — stoupala jsem do nebe a bez jediné zastávky padala zpět na zem a tak dále.
Předvádím se jako dívka, která chce žít a bavit se, která nepřemýšlí a ani netuší, že by mohla milovat. A on žasne a křičí, že se mě bojí, že je to zázračné, nadpřirozené, božské, strašné!
Všichni zdejší muži se prý mnou zabývají, aspoň podle toho, co jsem slyšela od Danise. Myslím, že jsem dnes večer byla duchaplná.
Říkala jsem věci, které měly tu výsadu, že po nich Danis vyskakoval jako ti čertíci, co je ukazují na jarmarcích. Dívá se na mě jako na nějakou kuriozitu a mluví přede mnou o mně a pořád žasne. Radí mi, abych měla na toaletním stolku křišťálovou vázu na květiny, které si přinesu z plesu.
„Protože to,“ říká, „bude jediná chvíle, kdy se zamyslíte.“
„Přemýšlím pořád, pane.“
„Ach! To je silné!“ — a znovu vypadá, jako by dostal záchvat.
„Vidíte, pánové,“ říkám a obracím se k těm dvěma ostatním, „tady pán říká, že nemyslím.“
Danisovo omdlení.
„Víte, slečno,“ říká, „že můj důvěrný přítel hrabě Laurenti a já máme o vás úplně opačný názor a vaši povahu chápeme každý docela jinak?“
„Ach, opravdu? Prokazují mi tu čest, že se mnou zabývají?“ Danisova gesta.
„Řeknu to všechno d’Aspremontovi, řeknu to všechno d’Aspremontovi.“
„Pan d’Aspremont mě zná?“
Nová gesta.
Rozhovory s ním jsou mi užitečné. Viděl ty nejkrásnější ložnice, a když mi o nich vypráví, vnuká mi spoustu nápadů.
Ti lidé mě jako obvykle prosí, abych zůstala v Nice, a slibují mi, že příští sezónu budu královnou.
Ve Florencii je jistý hrabě de Larderel, jehož sestra se provdala za syna Viktora Emanuela a dcery tamburmajora; pan de Larderel je teď velmi v módě. Danis mi o něm vypráví. Musím se s ním seznámit.
A víte co? Dodnes nikdo z těch pánů nevěděl, že mluvím anglicky a italsky!
Hrají se hry, Danis se nudí, večer vázne, je to hloupé.
Danis chodí všude a bude o mně mluvit, tedy je mi užitečný. Hýčkejme si ho.
Audiffer mi chybí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále nicejsky: Cap de Biou! – jižanské zaklení, zřejmě zjemněná podoba okcitánského cap de Diou („Boží hlava“); provensálsky biòu znamená „vůl“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „partenza del facchino di Nizza“ – pohrdavé označení Audiffreta. ↩
Pozn. překl.: Marie dává ruskému socialistickému hnutí jméno Pařížské komuny z roku 1871. V létě 1874 odešly tisíce mladých narodniků „do lidu“ na venkov šířit socialistické myšlenky; policie jich mnoho set zatkla a velké procesy následovaly v letech 1877–1878. ↩
Pozn. překl.: V originále Lacédémone, tj. Lakedaimón neboli Sparta, jejíž strohé, rovnostářské zřízení bylo příslovečné. ↩
Pozn. překl.: Rosa Vercellana (1833–1885), „la bela Rosin“, milenka a od roku 1869 morganatická manželka krále Viktora Emanuela II.; o jejím otci, vojákovi Napoleonovy císařské gardy, se často uvádí, že byl tamburmajorem. Jejich syn Emanuele Guerrieri, hrabě di Mirafiori (1851–1894), se roku 1873 oženil s Biancou de Larderel. ↩