Sobota 19. června 1875

Včera jsem si v lázních vypůjčila dalekohled. A s Collignon zkoumáme tu bílou postavu. Mnoho povyku pro nic. Jsou to dveře v jedné ze střílen levé věže, které od dvanácti do čtyř vypadají bílé, protože na ně svrchu z věže dopadají sluneční paprsky. To je vše.
Myslím, že jsem neřekla, že dnes večer u nás bude večeře.
D’Audiffret, Saëtone, Galula. Galula je prý Žid; je to chudý a prostý chlapec, ale slušný a duchaplný, dokonce jemný.
Učesuji se, jak jen já umím učesat svou hlavu. Zaplať Pánbůh, vlasy mi s věkem netmavnou, ale čím dál víc zlátnou a mají dokonce lehký ryšavý nádech, z něhož mi srdce buší radostí.
Oblékám bílé hedvábné šaty, v nichž vypadám jako anglická rytina. Líbím se sama sobě a vše se na mě usmívá.
Jedině d’Audiffret je bez fraku. U sta hromů! Zpočátku je z toho celý rozpačitý.
Vedu konverzaci.
Obdivují mou toaletu, mluví se o Laferrièrové a Girofla říká, že šije živůtky zcela zvláštním způsobem, že její živůtky poznáte mezi tisíci, že mají jakési cosi nevyslovitelného, které, jež — zkrátka jakési cosi nevyslovitelného, co lze vyjádřit jen gestem ruky — prostě cosi. U sta hromů, ten chlapec se v tom vyzná — Gioia se obléká u Laferrièrové.
V půl osmé přijde Arthur, kterého jsem znovu přijala do služby, a ohlásí večeři.
Stůl je krásně prostřený naším — mým stříbrem; sedím uprostřed (moje místo označuje pohár ze zlaceného stříbra), po mé pravici Audiffer, po mé levici můj strýček Saëtone. Vyprávím, jak pojedu do Ruska. A můj soused po pravici se stále jen ptá, kdy pojedu:
„Jakmile přijede můj strýc.“
„Cože! Hned?“
„Ne, týden po jeho příjezdu.“
„Ach tak, ano, tak to je...“ říká jako uklidněný ukonejšený.
Olga mě rozesmívá — nejí nic (což jí kazí dech) a dělá na bratra žárlivé obličeje. Abych to vysvětlila: Giroflovi říkáme její bratr.
Pokud jde o mě, mohu si jen pochvalovat — byl ke mně okouzlující a já k němu stejně tak. Splácím dobro dobrem a zlo zlem.
Přemlouvají mě, abych hrála, zvláště ten chlapec mě prosí tak pěkně, že hraji, a pak dokonce zpívám.
Při prvním slově z Mignon vejde Barnola, můj výtečný přítel Barnola; vše se přeruší, ale on se připojí k ostatním a já zpívám.
Říkají mi, že velmi dobře. Barnola mi přijde složit tisíc poklon, což mi lichotí — umí zpívat a rozumí tomu.
Jde říct mámě, že zpívám podivuhodně na to, že jsem nikdy nebrala hodiny, že je to zázračné, že ho mrazilo, když mě poslouchal, že mu připadá, jako bych byla jeho příbuzná, že mě znal jako maličkou.
Saëtone, který mě od vidění zná pět let, vypadá okouzleně; je milý — a snáším ho hlavně proto, že mě viděl jako maličkou. Tito lidé mě viděli vyrůstat a za to je mám ráda.
Audiffer se na mě dívá celou dobu, sleduje mě očima. Cítila jsem, jak ze mě nespouští oči, když jsem zpívala, a stejně tak po celý večer, když jsem mluvila s ostatními. Byla jsem hezká, bílá a svěží. Nic mi dnešní den nekazí — jsem naprosto šťastná.
„Kolik žen na světě by nemohlo říci totéž!“ jak zpívá Ravel.
Ukazujeme moje fotografie, Saëtone mě o jednu žádá, odmítám, chce ji ukrást. Audiffer mě prosí, abych jednu nechala ležet v salonu. „Rozhodně si musím v tomto domě získat přátele,“ říká ten hezký Nicejec.
„Jděte si tedy o můj portrét říct tetě.“
„Oh! ho! ho! Ta by mě poslala k čertu, ta teta! To dobře vím. Ale přes Léonii — uvidíte, že ho dostanu.“
Mluvíme o tom víc, ale nepíšu to. Přes Léonii ho těžko získá, ale je mi to jedno. Nemyslím, že po něm opravdu touží — ostatně o tom nic nevím.
Collignon improvizuje tanec. Audiffer tančí se mnou, a když mě uchopil kolem pasu a já jsem se mu lehce opřela o rameno a vložila pravou ruku do jeho, ucítila jsem ten elektrický otřes, o němž jsem mluvila dříve. Tančí dobře. A tváří se lehce otírá o mou.
Jaký šťastný muž! Myslí si to? Pevně doufám.
Hrajeme společenské hry. Drží se co nejblíž u mě, a když ne celou dobu, tak proto, že se neodváží, a často se schválně vzdálí.
Neměla bych co vytknout, kdyby se choval vždy jako dnes večer.
Bylo nám velmi veselo a v jednu ráno jsme si mysleli, že je teprve deset večer.
Večer končí valčíkem — já s tím mužem.
Jak je tento svět hloupý. Přijít v korzetu se pokládá za neslušné, a na plese se odhalujeme mnohem víc. Dotknout se ruky o jednou víc je zakázáno, a při tanci se objímáme dle libosti.
Nevím, jak to dělají ostatní. předvádím se Pokud jde o mě, tančím hodně nakloněná ke kavalírovi, aniž se o něj opírám, ale dost na to, abych se dotkla jeho tváře — buď vlasy, je-li vysoký, nebo tváří, je-li jako Audiffer.
Vzpomínám si na večer v Ostende, kdy jsem odpustila Polákovi a dovolila mu se mnou mluvit — při valčíku jsem se několikrát dotkla vlasy jeho tváře. Tváří jsem nechtěla. Fuj! Odporný člověk.
Marie je dnes večer Saëtonovou dámou, a to proto, že ho nechci. Nicméně jsem koketovala i s ním, i s Galulou — s Galulou víc — a pokaždé, když jsem k němu zvedla oči, cítila jsem oči, které sledovaly ty mé.
Byla jsem koketní! A kdo odpověděl knězi, když se ptal:
„Jste koketní?“
„Co je to, otče, koketerie?“
Girofla dnes večer víc mluvil a méně poskakoval.
Hráli jsme na papírky a smáli se jako blázni.
Prostý večírek, nevinný a veselý. Přijde čas, s Boží pomocí, kdy budu pořádat jiné.
Chci jet do Ruska. Můj Génius (u sta hromů, mám Génia jako Sókratés) mě tam žene a můj Osud mě tam čeká.
Když říkám, že strávím zimu ve Florencii, Audiffret říká, že tam pojede také, že je to krásná země.
A od té doby, co mluvím o Rusku, chce jet na jarmark v Nižním Novgorodě.
Neberu nic doslova, ale usmívám se.
Jdu spát ve dvě (tohle jsem psala v neděli ráno), stále ještě cítíc dotek Audifferovy tváře na pravé tváři. Moje pravá strana je mnohem víc — jak to říct? — než levá. Právě pravou nohu a pravou ruku mi líbal Gericke a právě pravou ruku mi Audiffer tak stiskl.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Much ado about nothing.“ – název Shakespearovy komedie. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“ – Giroflovo zaklení, které Marie přejímá (viz 16. června). ↩
Pozn. překl.: Mignon – opéra comique Ambroise Thomase (1866) podle Goethova Wilhelma Meistera; Marie z ní často zpívala. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Dco juvante“ (tak v textu; zřejmě Deo). ↩
Pozn. překl.: Sókratés mluvil o svém daimoniu, božském vnitřním hlasu, který ho varoval (Platón, Obrana Sókratova 31c–d); Marie si přisuzuje totéž. ↩