Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 19. června 1875

Včera jsem si v lázních vypůjčila dalekohled. A s Collignon zkoumáme tu bílou postavu. Mnoho povyku pro nic. Je to dveře v jedné ze střílen levé věže, které od dvanácti do čtyř hodin vypadají bíle, protože je osvětlují sluneční paprsky dopadající z výšky věže. To je vše.
Myslím, že jsem neřekla, že dnes večer se u nás večeří.
D'Audiffret, Saëtone, Galula. Galula je prý Žid; je to chudý a prostý chlapec, ale slušný a duchaplný, dokonce jemný.
Učesuji se, jak jen já umím učesat svou hlavu. Zaplať Pánbůh, mé vlasy, místo aby s věkem tmavly, stále více zlatí a mají dokonce lehký ryšavý nádech, z něhož mi srdce buší radostí.
Oblékám bílé hedvábné šaty, v nichž vypadám jako anglická rytina. Líbím se sobě a vše se na mě usmívá.
Jedině d'Audiffret je bez fraku. Sakra! Zpočátku je tím celý zmatený.
Vedu konverzaci.
Obdivují mou toaletu, mluví se o Laferrière a Girofla říká, že šije živůtky zcela zvláštním způsobem, že její živůtky poznáte mezi tisíci, že mají jakési cosi nevyslovitelného, které, jež — zkrátka jakési cosi nevyslovitelného, co lze vyjádřit jen gestem ruky — prostě cosi. Sakra, ten chlapec se v tom vyzná — Gioia se obléká u Laferrière.
V půl osmé přijde Arthur, kterého jsem znovu přijala do služby, a ohlásí večeři.
Stůl je krásně prostřen s naším — s mým stříbrem; sedím uprostřed (můj příbor je označen sklenicí ze zlaceného stříbra), po mé pravici Audiffret, po mé levici můj strýc Saëtone. Vyprávím, jak pojedu do Ruska. A můj soused po pravici se stále jen ptá, kdy pojedu:
— Jakmile přijede můj strýc.
— Cože! Hned?
— Ne, týden po jeho příjezdu.
— Ach tak, ano, tak to je... říká jako [Škrtnuto: uklidněný] ukonejšený.
Olga mě rozesmívá — nejí nic (což jí kazí dech) a dělá žárlivé obličeje na svého bratra. Vysvětluji se: Giroflovi říkáme její bratr.
Pokud jde o mě, mohu si jen pochvalovat — byl ke mně okouzlující a já byla stejná k němu. Splácím dobro dobrem a zlo zlem.
Přemlouvají mě, abych hrála, zvláště ten chlapec mě prosí tak pěkně, že hraji, a pak dokonce zpívám.
Při prvním tónu Mignon vstupuje Barnola, můj výtečný přítel Barnola; vše se přeruší, ale on se připojí k ostatním a já zpívám.
Říkají mi, že velmi dobře. Barnola mi přichází vzdát tisíc poklonů, což mi lichotí — umí zpívat a rozumí tomu.
Jde říct mámě, že zpívám podivuhodně na to, že jsem nikdy nebrala hodiny, že je to zázračné, že z toho měl mrazení, když mě poslouchal, že mu připadá, jako bych byla jeho příbuzná, že mě znal jako maličkou.
Saëtone, který mě od vidění zná pět let, vypadá okouzleně; je milý — zejména ho snáším, protože mě viděl jako maličkou. Tito lidé mě viděli vyrůstat a za to je mám ráda.
Audiffret se na mě dívá celou dobu, sleduje mě očima. Cítila jsem jeho oči, které mě neopouštěly, když jsem zpívala, a po celý večer, když jsem mluvila s ostatními, rovněž. Byla jsem hezká, bílá a svěží. Nic mi nekazí tento den — jsem naprosto šťastná.
— Kolik žen na světě by nemohlo říci totéž! — jak zpívá Ravel.
Ukazují se mé fotografie, Saëtone mě o jednu žádá, odmítám, chce ji ukrást. Audiffret mě prosí, abych jednu nechala ležet v salonu. Rozhodně si musím v tomto domě získat přátele, říká ten hezký Nicejčan.
— Jděte si tedy o můj portrét říct tetě.
— Oh! ho! ho! Ta by mě poslala k čertu, ta teta! To dobře vím. Ale přes Léonii — uvidíte, že ho dostanu.
Mluvíme o tom víc, ale nepíšu to. Přes Léonii ho těžko získá, ale je mi to jedno. Nemyslím, že po něm opravdu touží — ostatně o tom nic nevím.
Collignon improvizuje tanec. Audiffret tančí se mnou, a když mě uchopil kolem pasu a já se lehce opřela o jeho rameno a vložila svou pravou ruku do jeho, ucítila jsem ten elektrický otřes, o němž jsem mluvila dříve. Tančí dobře. A jeho tvář se lehce dotýká mé.
Jaký šťastný muž! Myslí si to? Pevně doufám.
Hrajeme společenské hry. Je co nejvíce blízko mně, a není-li to celou dobu, je to proto, že se neodvažuje, a často se schválně vzdaluje.
Neměla bych co vytknout, kdyby se choval vždy jako dnes večer.
Bylo nám velmi veselo a v jednu ráno jsme si mysleli, že je teprve deset večer.
Večer končí valčíkem — já s tím mužem.
Jak je tento svět hloupý. Přijít v korzetu se pokládá za neslušné, a na plese se odhalujeme mnohem víc. Dotknout se ruky o jednou navíc je zakázáno, a při tanci se objímáme dle libosti.
Nevím, jak to dělají ostatní. [Škrtnuto: předvádím se] Pokud jde o mě, tančím velmi nakloněna ke svému kavalíru, aniž se však opírám, ale dost na to, abych se dotkla jeho tváře — buď vlasy, je-li vysoký, nebo tváří, je-li jako Audiffret.
Vzpomínám si na večer v Ostende, kdy jsem odpustila Polákovi a dovolila mu se mnou mluvit — při valčíku jsem se několikrát dotkla jeho tváře svými vlasy. Tváří jsem nechtěla. Fuj! Odporný člověk.
Marie je dnes večer Saëtonovou dámou, a to proto, že ho nechci. Nicméně jsem koketovala i s ním, i s Galulou — s Galulou víc — a pokaždé, když jsem k němu zvedla oči, cítila jsem oči, které sledovaly ty mé.
Byla jsem koketní! A kdo odpověděl knězi, když se ptal:
— Jste koketní?
— Co je to, otče, koketerie?
Girofla dnes večer víc mluvil a méně poskakoval.
Hráli jsme na papírky a smáli se jako blázni.
Prostý večer, nevinný a veselý. Přijde čas, Deo juvante, kdy budu pořádat jiné.
Chci jet do Ruska. Můj Génius (sakra, mám Génia jako Sókratés) mě tam žene a můj Osud mě tam čeká.
Když říkám, že strávím zimu ve Florencii, Audiffret říká, že tam pojede také, že je to krásná země.
A od té doby, co mluvím o Rusku, chce jet na jarmark v Nižním Novgorodě.
Neberu nic doslova, ale usmívám se.
Jdu spát ve dvě (psala jsem toto v neděli ráno), stále ještě cítíc dotek Audiffretovy tváře na mé pravé tváři. Moje pravá strana je mnohem víc — jak to říct? — než levá. Je to pravá noha a pravá ruka, které mi líbal Gericke, a je to pravá ruka, kterou mi Audiffret tak stiskl.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Much ado about nothing" — název Shakespearovy komedie. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „S Boží pomocí." ↩