Pátek 11. června 1875

Mám ty nejčernější myšlenky na světě.
Bolí mě na prsou a zdá se mi, že mám souchotiny. Zase se mi vrací sen o hvězdách padajících z nebe a všude kolem jako bych viděla jen smrt. Jaká jsme to ubohá stvoření!
Opravdu musí existovat jiný svět, lepší — tento není obdivuhodný.
To jsou myšlenky z rána, ne z večera.
No ovšem že ne! Jsem zas hezká až k vzteku. Dívám se na sebe a nemohu se vynadívat. Včera jsem si lehla brzy a pleti to prospělo. Nikdy jsem nebyla statná jako selka a dost snadno se unavím.
Ale dnes večer mám tvář k zulíbání.
Ta bolest na prsou mě zneklidňuje a už pět dní kašlu krev. To je děsivé!
U koupání jsem taky hezká. Sotva si sednu, přisedne si ke mně Lucie Durandová, nepochybně ze strachu, aby nepřijel Audiffret, a povídá si se mnou a přitom vyšívá nevím co. Ale marně — muž v bílém nepřichází. Máma a Dina přijdou o něco později. Hodně se na mě dívají. Člověk vždycky cítí, jak se na něj dívají. Ale zvláštní věc — Collignon a Walitský ujišťují, že viděli zelený kočár (Girofla má zelenou livrej, bezpochyby na památku Gioii) u koupaliště a muže v bílém u koupání, na levé straně. Je to možné, velká kabina mi bránila vidět na tu stranu. Nu — Lucie uspěla. No ovšem!
Chápu jeho nenávist k Durandovým.
Ta stará absurdní mašina, ta hloupá ženská, rozbila jeho rodinu.
Jeho otec žil šestnáct nebo sedmnáct let se svou ženou, Audiffretovou nevlastní matkou, ne-li šťastně, tedy alespoň slušně. Říkalo se sice, že ženu bije, že je nešťastná. Ale lidé toho napovídají, a pak — co na tom.
Žili spolu, vše šlo dobře, přijímali hosty, jejich dům byl dobrý a solidní dům.
A tu přijde ta absurdní hlupačka, která by udělala mnohem lépe, kdyby pečovala o výchovu svých dcer, a plete se do této úctyhodné a vážené domácnosti, popouzí ženu, chrání její koketerii se starým ošklivcem, jako je Vigier, rozsévá svár, způsobí poprask, skandál! A výsledek všech těch krásných pletich! Pohleďte, lidé dobří — tu jsou manžel a manželka se třemi dětmi, dvěma dcerami téměř na vdávání a jedním pětiletým dítětem, kteří žalují o rozluku! A už dva dny jsou rozloučeni od stolu a lože a odděleni majetkově!
Podívala jsem se na tu těžkopádnou a hloupou Durandovou, a když jsem pomyslela na její dílo, připadala mi tak odporná, že jsem odvrátila hlavu! Vypráví se to všelijak; nejpravdivější mi připadá tohle. Audiffret zakázal své ženě chodit k Durandovým, Durandová pořádá piknik, paní Audiffretová se omluví a nejde. Durandová, paní de Durand, přijde k ní, říká jí nejrůznější věci — že je mladá, že je krásná, že její muž je starý, že přesto honí ženské, jmenuje ty ženy, říká toho tolik a tolik, až se nakonec paní Audiffretová oblékne a jde s ní.
Manžel se vrátí a ptá se, kde je paní. Paní odjela s paní Durandovou.
Jakže odjela! A tu jí píše, aby se vrátila. Když se nevrací, jede za ní, zabouchnou mu dveře před nosem, vyrazí dveře, Lewin, který byl tehdy zasnouben, ho vystrčí z pokoje. Zkrátka skandál!
Potom přišla ta aféra s pistolí.
Připadá mi neuvěřitelné, že by to bylo kvůli Vigierovi. V každém případě role paní Durandové v tom všem byla víc než dvojznačná, víc než ohavná.
Rozbít rodinu, rozptýlit ji, rozloučit manžela a manželku — a co se stane s těmi ubohými holčičkami.
Jaké bude jejich postavení. To já chápu! Ale uškrtit tu tlustou a absurdní ženskou, to je málo! Jistě, Giroflovi rozumím. Je dobrý syn, velmi dobrý syn, jak všichni říkají, a i kdyby byl špatný syn, nebyl snad vynikající syn je to snad příjemné? Takový skandál, a ti jeho advokáti, prokleté plemeno! Od advokátů vysvoboď nás, Pane! Ti advokáti, kteří říkali strašlivé věci, kteří hanobili ženu a očerňovali muže.
Fuj! Fuj! Fuj!
Chtěla bych znát pozadí toho všeho. Chtěla bych taky vidět Giroflu, lituji ho, sdílím dokonce jeho rozhořčení, jeho žal, a kromě toho bych ho prostě chtěla vidět, protože se nesmírně nudím.
Jsem netrpělivá a jdu si lehnout, abych si čekání zkrátila.
Ale ne, slyším Collignon, jak mě volá, a zvuk jejího hlasu slibuje něco zajímavého. Vyjdu nahoru a ona mi vtiskne do rukou dalekohled a říká, abych se podívala na zámek.
Zámek — to je vždycky zajímavé. Krásně svítí měsíc a je vidět velmi dobře.
To světlo, kterého jsem si dnes večer všimla, je lampa; kolem stolu sedí několik osob a Collignon poznala bělostnou postavu pána zámku.
Pán zámku! Jak to zní. Je vidět i osvětlené dveře. To světlo mě zaujalo za soumraku, kdy se nedalo dobře rozeznat — zvláště pouhým okem.
Nyní spěme, Pán s námi!
škrtnuto12. června 1875
Nu ne, ještě ne. Dina se vrátí a dá mi hádat, odkud přichází. No ovšem! Uhodla jsem hned, ale nic jsem neřekla. Nechávám ji vyprávět, jak od Sapogenikoffových šli — ona, Marie, Olga a Walitský — k zámku a viděli bílý stůl, dvě svíčky a Giroflu, jak klidně večeří s Fiouloulou — jaké štěstí moci říkat Fiouloulou! — za svitu měsíce.
škrtnutoNo ovšem, to je náramně legrační.
Teď si konečně lehnu!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Pardi !“ – hovorové zvolání (z par Dieu), Mariin tik z těchto týdnů. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Libera nos ab avocatis Domine !“ – Mariina parodie na litanii („Od všeho zlého vysvoboď nás, Pane“). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Dominus nobiscum !“ – liturgická formule. ↩