Středa 9. června 1875

Rovnou ke koupání, s tetou. Najdeme tam početnou společnost a muže v bílém, který silně zrudne. Pozdravil zdaleka, pak přijde pozdravit zblízka a zrudne, pak si přisune židli k naší lavičce a zrudne ještě jednou. To je roztomilé. Od té doby, co jsem pověděla, co si myslím o malých slaměných kloboucích, už je nenosí, a tím jsem mu prokázala dobrodiní.
Včera a dnes ráno mě vystrašili, že Girofla odjel. Slečna Collignon, která bydlí ve druhém patře a neustále prochází kolem okna na podestě, odkud je vidět na zámek (z toho okna nás sledovala dalekohledem v den Angličanek), slečna Collignon, povídám, tvrdí, že celý večer viděla světla, kdežto jindy tam žádná nebývají — protože muž v bílém je vždycky pryč.
V poledne se dnes znovu objevila ta jakási bílá vlajka. Kolem čtvrté už tam nebyla, pak se zas objevila. Dina mě zavolala a my tři — já, Dina a Collignon — jsme začaly pozorovat tu loutku nebo vlajku; nedá se poznat, co to je, protože je to chvíli bílé, chvíli šedé a chvíli tak tmavé jako zámek. Myslím, že se to otáčí. Jak jsme tak byly zabrané do zkoumání, co je to za předmět, přijde Walitský bez redingotu a bez vesty, otáčí se, předvádí opičárny a nakonec se k nám otočí a ukloní se jako mušketýr, takže jestli Girofla dělá to, co my, viděl okno zaplněné širokými zády Walitského a tím, co k nim náleží.
Walitský odejde, my pokračujeme, a vtom v okně vidíme šedý obrys a černou hlavu. No ovšem! To je náš muž. A viděl to... tím hůř pro něj. Je zajímavé mít tam ten zámek, je to velmi zábavný cíl pozorování.
Ale ať se vrátím trochu, jak říkají naši Nicejci, ke koupání.
Jsem se sebou spokojená a teta je mnou nadšená. Celá nicejská společnost tam byla a slyšela, co říkám. Mluvila jsem vyrovnaným hlasem, trochu tiše, ale dobře. Na otázku, co jsem dělala:
„Studovala jsem, pane.“
„Latinu, pořád?“
„Ano, latinu. Víte, že jste měl onehdy pravdu, je to lupum a ne lupus. Ostatně jsem to věděla, a navíc jsem už mnohem dál, musela jsem se vrátit hodně dozadu, abych našla to teneo lupum auribus.“
„Chtěla jste si ověřit, jestli jsem říkal pravdu...“
„Děláte pořád latinu?“
„Zaplať Pánbůh ne, už je to dávno, co jsem ji přestal dělat.“
„To není dobře. Já se jí budu věnovat pořád, a když mě potkáte za deset let, budu jí mluvit stejně plynně jako francouzsky.“
„Za deset let!“
„Jaký to bude rok?“
„1885.“
„Nuže! Dávám vám dostaveníčko v roce 1885, v Paříži, v den Grand Prix.“
Tohle jsem uvedla proto, aby bylo vidět, že slyšeli, že umím latinu. Po pravdě, nic mě tak neokouzlí jako učenost, a stačí, aby se mnou někdo mluvil o Homérovi, Ciceronovi, Vergiliovi atd., a jsem spokojená a zářím, zvláště když mě tak slyší mluvit. A slyšeli mě dobře.
„Jak se daří Giroflovi a mému příteli Dominikovi?“ (Tak říká Fritzovi.)
„Mají se výborně. Ale víte, co udělal Girofla? Nevrátil se s námi, ale zůstal u paní Sapogenikoffové; ráno se ale vrátil.“
„Ach! Vrátil se?“
„Ano.“
„Viděla jste Fiouloulou?“
„Ach, neříkejte to, prosím vás, jinak se neubráním smíchu.“
A skutečně se směji. Rozesmívá mě, když ten Girofla a ten Fioulou vyslovuje Audiffer u koupání a slyší to celá společnost, která netuší, co to je.
„Ne,“ pokračuje muž v bílém, „ale Fioulou to velmi pěkně říkal za svitu měsíce — jaké štěstí moci říkat Fiouloulou hvězdám!“
Pak se mluví o výletu k řece Loup a Audiffer prosí tetu, abychom to zopakovali, ale jinam.
Mluvila jsem dobře, byla jsem milá, klidná, jak se sluší a patří. Jsem spokojená a teta nadšená.
Poznámka editorů
[Tři čtvrtiny stránky odstraněny]
Audiffer se ptá, jestli brzy odjíždím.
„Za čtyři dny přijede její strýc,“ odpovídá teta.
„To není možné!“
„Ano.“
„Ale ne, neodjedete, a proč jet do Ruska atd. atd.“
Říká to pokaždé, když mluvím o odjezdu, a vypadá, že ho to mrzí.
Když mě Durandovy vidí s tím mužem, který býval jejich kavalírem a teď jim posílá jen posměšné úsměvy, vrhnou se na mě ze všech stran, obklopí mě, zaberou si mě, říkají mi všechny milé věci na světě (já jim říkám víceméně totéž) a mluví se mnou o šatech, o Worthovi, o Laferrièrové.
Mezitím se k tetě přiblíží Bihovetz a Lucarini si s ní přijde promluvit.
Lucie vstane, projde kolem Audiffera, posune mi klobouk a běží po můstku, vrtí se přitom jako káča, pak se vrátí a povídá si se mnou. Napravo mám Lucii, nalevo Marii, přede mnou malou Durandovou, trochu dál... zkrátka jsem po krk v té výstřední, ale milé rodině.
Teta vstává první a odcházíme.
Girofla, který se během laviny vzdálil, vychází taky. Tahle lavina mi připomíná Berthe Boydovou, která, jakmile byl Rémy u mě, hned přiběhla a odvedla mě.
Prosím tetu, abychom šly pěšky do kavárny, a za minutu nás dohoní muž v bílém, opět rudý. Ale Saëtone ho uprostřed cesty odvede.
Doma teta všechno vypráví po svém — že Girofla řekl, že od pondělí myslí na píseň, kterou jsem zpívala, Dormi pure, na slova té písně. Zdálo se mi, že jsem slyšela na slova Podél naší matičky, ale to by byl nesmysl.
Dobře jsem nepochopila a vůbec to tu nezapsala, ale teta to bezpochyby podává v tom nejlepším světle. Možná má pravdu.
Tak těžko těm věcem věřím. Ale Collignon připouští, že je do mě zamilovaný, což mě trochu přesvědčuje.
Ta Collignon se bojí o mé srdce, mluvila o tom s mámou a říkala, že ten chlapec je Lovelace, že si musíme dávat pozor... a tisíc podobných nesmyslů.
Vím, že se tomu chlapci líbím. Teta mi to říká a dává mi to najevo každou chvíli, a pak večer, když jsme všichni pohromadě:
„Myslíte si, že se mu líbíte! On na vás nemyslí, to jsou hlouposti.“
Ten výpad všechny rozesměje.
A já slavnostně prohlašuji, že jestli ještě není úplně zamilovaný, souhlasím s tím, že zůstanu dva týdny.
„A proč, vzala byste si ho?“ říká Collignon.
„Ne, ale protože atd. protože jsem přísahala jako Abrahám, položíc ruku pod stehno, že ho přiměji lézt po čtyřech od naší vily až ke koupání.“
„Koketa s tvrdým srdcem!“ volá. „Bůh vás potrestá, jednoho dne budete šíleně milovat a budou se vám posmívat.“
„No ovšem, já už jsem zamilovaná, takže nebudu moci milovat šíleně.“
To je pravda, toho se nebojím — díky vévodovi z Hamiltonu jsem pojištěna proti požáru jako u Paternelle.
Děkuji! Vše, co přichází od tebe, je dobré.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Pardi !“ – hovorové zvolání (z par Dieu), Mariin tik z těchto týdnů. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „držím vlka za uši“ – přísloví o situaci, ze které nelze ani pokračovat, ani ustoupit. Latinu zde ponecháváme, protože rozhovor se točí právě kolem tvaru lupum (4. pád) proti lupus. V textu vydání stojí „tcncó lupum auribus“ (zřejmě chybné čtení za teneo). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „his being in love with me“. ↩
Pozn. překl.: Lovelace – prostopášný záporný hrdina románu Samuela Richardsona Clarissa (1748); jeho jméno se stalo označením bezohledného svůdníka. ↩
Pozn. překl.: Gn 24,2–9: Abrahám nechává svého služebníka přísahat s rukou položenou pod svým stehnem (tak i Jákob a Josef, Gn 47,29). ↩
Pozn. překl.: La Paternelle – francouzská pojišťovna. Marie metaforicky říká, že díky své lásce k vévodovi z Hamiltonu je „pojištěna“ proti nebezpečí jiné vášně. ↩