Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 9. června 1875

Rovnou ke koupání, s tetou. Tam nacházíme početnou společnost a muže v bílém, který silně rudne. Pozdravil zdaleka, pak přichází pozdravit zblízka a rudne, pak přisunuje svou židli k naší lavičce a rudne ještě jednou. To je roztomilé. Od té doby, co jsem řekla svůj názor na malé slaměné klobouky, už je nenosí, a to je dobrodiní, které jsem mu prokázala.
Včera a dnes ráno mě vystrašili, že Girofla odjel. Slečna Collignon, která bydlí ve druhém patře a neustále prochází kolem okna na podestě, odkud je vidět na zámek (z toho okna nás sledovala dalekohledem v den Angličanek), slečna Collignon, říkám, říká, že celý večer viděla světla, přestože tam nikdy žádná nebývají — protože muž v bílém je vždycky pryč.
V poledne se dnes znovu objevila ta věc jako bílá vlajka. Kolem čtvrté už tam nebyla, pak se zas objevila. Dina mě zavolala a my tři — já, Dina a Collignon — jsme začaly pozorovat tu loutku nebo vlajku; nedá se poznat, co to je, protože je to chvíli bílé, chvíli šedé a chvíli tak tmavé jako zámek. Myslím, že se to otáčí. Jak jsme byly pohlceny zkoumáním povahy toho předmětu, přijde Walitský bez redingotu a bez vesty, otáčí se, předvádí opičárny a nakonec se k nám otočí a ukloní se jako mušketýr, takže jestli Girofla dělá to, co my, viděl okno zaplněné širokými zády Walitského a tím, co k nim náleží.
Walitský odejde, my pokračujeme, a vtom v okně vidíme šedý obrys a černou hlavu. Pardi! To je náš muž. A viděl to... tím hůř pro něj. Je zajímavé mít tam ten zámek, je to velmi zábavný bod pozornosti.
Ale ať se vrátím trochu, jak říkají naši Niçané, ke koupání.
Jsem se sebou spokojená a teta je mnou nadšená. Celá nicejská společnost tam byla a slyšela, co říkám. Mluvila jsem vyrovnaným hlasem, trochu tiše, ale dobře. Na otázku, co jsem dělala:
— Studovala jsem, pane.
— Latinu, pořád?
— Ano, latinu. Víte, že jste měl onehdy pravdu, je to lupum a ne lupus. Ostatně jsem to věděla, a pak jsem už mnohem dál, musela jsem se vrátit hodně dozadu, abych našla to teneo lupum auribus.
— Chtěla jste si ověřit, jestli jsem říkal pravdu...
— Děláte pořád latinu?
Zaplať Pánbůh ne, už je to dávno, co jsem ji přestal dělat.
— To není správné. Já se jí budu věnovat pořád, a když mě potkáte za deset let, budu jí mluvit plynně jako francouzsky.
— Za deset let!
— Jaký to bude rok?
— 1885.
— Nuže! Dávám vám dostaveníčko v roce 1885, v Paříži, v den Grand Prix.
Tohle jsem uvedla proto, aby bylo vidět, že slyšeli, že umím latinu. Opravdu, nic mě neokouzluje jako vzdělanost, a pokud se mnou někdo mluví o Homérovi, Ciceronu, Vergiliovi atd., jsem spokojená a zářím, zvláště když mě tak slyší mluvit. A slyšeli mě dobře.
— Jak se daří Giroflovi a mému příteli Dominikovi? — Tak říká Fritzovi.
— Mají se výborně. Ale víte, co udělal Girofla? Nevrátil se s námi, ale zůstal u paní Sapogenikoffové; ráno se ale vrátil.
— Ach! Vrátil se?
— Ano.
— Viděla jste Fiouloulou?
— Ach, neříkejte to, prosím vás, budu se příliš smát.
A skutečně se směji. Ten Girofla a ten Fioulou vyslovovaní Audiffretem u koupání a slyšení celou společností, která netuší, co to je, mě rozesmívají.
— Ne, pokračuje muž v bílém, ale Fioulou to velmi pěkně říkal za svitu měsíce — jaké štěstí moci říkat Fiouloulou hvězdám!
Pak se mluví o výletu k řece Loup a Audiffret prosí tetu, abychom to zopakovali, ale jinou cestou.
Mluvila jsem dobře, byla jsem milá, klidná, jak se sluší a patří. Jsem spokojená a teta nadšená.
[Tři čtvrtiny stránky odstraněny]
Audiffret se ptá, jestli brzy odjíždím.
— Za čtyři dny přijede její strýc, odpovídá teta.
— To není možné!
— Ano.
— Ale ne, neodjede, a proč jet do Ruska atd. atd.
Říká to pokaždé, když mluvím o odjezdu, a vypadá, že ho to mrzí.
Durandovy, když mě vidí s tím mužem, který býval jejich kavalírem a nyní jim posílá jen posměšné úsměvy, se na mě vrhnou ze všech stran, obklopí mě, zahrnou mě, říkají mi všechny milé věci na světě (já jim říkám víceméně totéž), mluví se mnou o šatech, o Worthovi, o Laferrièrové.
Mezitím se k tetě přibližuje Bihovetz a Lucarini jí přichází promluvit.
Lucie vstane, projde kolem Audiffreta, pohne mi klobouk a běží, přičemž se otáčí jako kolotoč na můstku, pak se vrátí a hovoří se mnou. Napravo mám Lucii, nalevo Marii, přede mnou malou Durandovou, trochu dál... zkrátka jsem po krk v této extravagantní, ale sympatické rodině.
Teta vstává první a odcházíme.
Girofla, který se během laviny vzdálil, vychází taky. Tahle lavina mi připomíná Berthe Boydovou, která jakmile byl Rémy u mě, přiběhla a odvedla mě.
Prosím tetu, abychom šly pěšky do kavárny, a za minutu se k nám připojuje muž v bílém, opět rudý. Ale Saëtone ho uprostřed cesty odvádí.
Doma teta všechno vypráví po svém — že Girofla řekl, že od pondělí myslí na píseň, kterou jsem zpívala, Dormi pure, na slova té písně. Zdálo se mi, že jsem slyšela na slova Podél naší matičky, ale to by byl nesmysl.
Dobře jsem nepochopila a vůbec to tu nezapsala, ale teta to bezpochyby vypráví nejlepším způsobem. Možná má pravdu.
Tak těžko těm věcem věřím. Ale Collignon přijímá to, že je do mě zamilovaný, což mě trochu přesvědčuje.
Ta Collignon se bojí o mé srdce, mluvila o tom s mámou a říkala, že ten chlapec je Lovelace, že si musíme dávat pozor... a tisíc podobných nesmyslů.
Vím, že se tomu chlapci líbím. Teta mi to říká a dává mi to najevo každou chvíli, a pak večer, když jsme všichni pohromadě:
— Myslíte si, že se mu líbíte! On na vás nemyslí, to jsou hlouposti.
Tento výpad rozesměje všechny.
A já slavnostně prohlašuji, že jestli ještě není úplně zamilovaný, souhlasím s tím, že zůstanu dva týdny.
— A proč, vzala byste si ho? říká Collignon.
— Ne, ale protože atd. protože jsem přísahala jako Abrahám, položíc ruku pod stehno, že ho přiměji lézt po čtyřech od naší vily až ke koupání.
Koketa s tvrdým srdcem! volá. Bůh vás potrestá, jednoho dne budete šíleně milovat a budou se vám posmívat.
Pardi! Já už jsem zamilovaná, takže nebudu moci milovat šíleně.
To je pravda, toho se nebojím — díky vévodovi z Hamiltonu jsem pojištěna proti požáru jako u Paternelle.
Děkuji! Vše, co přichází od tebe, je dobré.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „Držím vlka za uši" — přísloví znamenající být v obtížné situaci, ze které nelze ani pokračovat, ani ustoupit. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „his being in love with me." ↩
Pozn. překl.: La Paternelle — francouzská pojišťovna. Marie metaforicky říká, že díky své lásce k vévodovi z Hamiltonu je „pojištěna" proti nebezpečí jiné vášně. ↩