Čtvrtek 10. června 1875

Jsem znuděná, podrážděná. Přitom den začal dobře a vše proběhlo jako obvykle. Jedeme ke koupání se Sapogenikoffovými a tetou. Dávám Lucii svou fotografii a ona mi dává svou. Včera mě o ni zase požádala. Strýček Saëtone se vlídně usmívá.
Girofla přijde, sedne si za mě a hraje si s kamínky.
Onehdy na venkově se mluvilo o Laferrièrové a on řekl, že ji zná a že obléká velmi dobře.
— Znáte Waleryho?
— Ano.
— Byla jsem si tím jistá.
— Před pěti šesti lety mi dělal portrét, ale velmi špatně. Proč jste si tím byla jistá, proč se mě na to ptáte?
— Pro nic za nic, prostý dotaz.
Durandovy jsou hned vedle a vypadají, jako by chtěly spolknout každé naše slovo.
Lucie si nechá ušít šaty jako moje — to je mi radost!
Pardi! To mě nesmírně obtěžuje.
Odcházíme a muž s námi.
Ten Saëtone a ostatní se na nás dívají, na mě a na Audiffreta, jako na dva innamorati — jsem z toho zuřivá. Audiffret mluví o večeři na moři. To by bylo zábavné.
Vracíme se. Dina, Marie a Olga nevečeří a zůstávají na terase, protože v sedm hodin jdou všichni strávit večer u Lefèvra a ony se budou koupat.
Jdu k němu taky, ale jen na půl hodiny. Vracím se smutná a skleslá, nevím proč.
Jen aby si nikdo nemyslel, že se zamilovávám do toho chlapce. Ta myšlenka mě trápí. Protože mě nechápou, mohou si myslet hlouposti. Jsem jako ospalá, sotva mohu psát. Včera jsem byla velmi spokojená, dnes se nudím. A přece se nic nezměnilo. Marnost nad marnostmi. Jsou takové dny, víčka mi těžknou. Budu číst Bibli a pak spát.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „innamorati" — zamilovaní.