Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 8. června 1875

Já, Collignon a Dina pozorujeme deset minut bílý útvar na věži, aniž bychom dokázaly rozeznat, co to je. Myslím, že to bylo jen prostěradlo — mělo to čtvercový tvar. Okna zámku hermeticky uzavřená, ale dvě okna starého domu, obvykle zavřená, otevřená.
Kdo bydlí v tom žlutém domě nalevo od zámku, ptá se ho Dina včera.
— [Škrtnuto: To je ta stará] Je můj, nikdo tam nebydlí, ale občas tam chodím.
Pardi! Ten chlapec tam byl.
Ale nekompromitovaly jsme se, jelikož jsme byly tři. Kolem druhé hodiny bílý útvar zmizel.
Jsem ošklivá a unavená.
Girofla se nikde neobjevuje a už se mi zdá, že se s námi nechce znát. Vím, že je to hloupé, absurdní, ale jsme tu tak nešťastní, že čekám cokoli (při psaní skoro hezčím).
Po večeři je Dina na terase, pomýšlím jít za ní, když vtom se vrátí. Škoda. Možná bych byla zahlédla Audiffreta.
Chtěla bych vědět, kdyby náhodou někdo četl můj deník — chtěla bych tedy vědět, jestli by si myslel, že myslím na vévodu z Hamiltonu, přestože mluvím o tom hezkém Niçanovi.
Zdálo se mi, že jsem na podiu a stěny byly pokryty krásnými tmavě červenými látkami, ve velkých záhybech a se střapci téže barvy. Což znamená, že dosáhnu velkého bohatství nebo velké proslulosti. Kéž by dal Bůh!
Vždyť nakonec pro jedno léto v Nice mi rozptýlení jako Audiffret vyhovuje.
Ale po tomto létě chci vyjít do společnosti a zabývat se jinými než mladými Niçany, jakkoli hezcí mohou být.
Bože můj, stále se k Vám obracím, vyslyšte mou pokornou prosbu, neopouštějte mne a přijměte všechna má pyšná slova jako tolik ponížení před Vámi. Před Vámi jediným se skláním a od Vás jediného očekávám to, o co snažně prosím.
Ježíši, a Vy, Panno Maria, proste za mě Boha, aby mi byl příznivý!