Pondělí 7. června 1875

Říká se: kdo se v pátek směje, v neděli bude plakat. Já se směji celý týden, včetně pátku, a nepláču.
Píšu paní de Mouzay a její dceři, aby přijely; letos v zimě jsme je tolik zanedbávaly.
Ve čtyři hodiny je vše připraveno, Audiffret přijíždí s brekem taženým čtyřmi krásnými koňmi a vyrážíme. Teta, já, Dina, Marie, Olga, de Daillens, Yourkoff, Galula a Audiffret. Máma, Collignon a de Mouzay jedou za námi v landau. Jedeme k břehům řeky Loup (nevím, jak se to správně píše), cesta je svěží a příjemná. Ráda vidím, že Audiffreta znají všichni venkované, a hlavně všechny venkovanky. Říkají mu pan Emile a vypadá jako zdejší — jenže nestačí být zdejší, člověk tím musí i vypadat. Nemám náladu psát, je pozdě. Včera večer se řeklo, dovádění od šesti do sedmi, a skutečně se jde dovádět — vše je tak krásné, že když chci přeběhnout po poraženém stromě, pokácený, který tam byl. má ubohá padám na břicho, ale ne ošklivě, a hned se zase zvedám, velmi hbitě, a myslím, že i půvabně.
Pan Emile nás vybídne ke hře na papírky — to znamená, že se na papírek napíše jméno dámy, pak se papírek předá dalšímu, který, aniž by se podíval na jméno dámy, musí napsat jméno pána, pak se papírek předá ještě jednou a třetí osoba, opět aniž by se dívala, musí napsat, kam spolu jdou.
Potom se stejným způsobem napíše, co si říkají, co z toho vzejde a co tomu říkají lidé. Ostatně to všichni znají. Jeden papírek byl náramně legrační.
Pan Saëtone a paní Prodgersová šli k Rumpelmayerovi. „Do mé náruče, broučku,“ řekla Prodgersová. „Zase já!“ odpověděl Saëtone. Vzešla z toho láska a lidé řekli, že je to zcela přirozené.
Bylo jich ještě několik, stejně vtipných.
Audiffret zavolal malého pastýře a řekl mu, aby dal kytici té nejkrásnější dámě, a ten malý Paris ji dal tetě. Není-li to pravda, je to dobře vymyšleno.
Koketuji s Yourkoffem, který netuší, co to znamená, a rozesmívá mě svýma udivěnýma očima, a Girofla to bere vážně a myslí, že spolu s Yourkoffem koketujeme. To není vůbec špatné. Večeříme na louce, ale naštěstí u stolu a na židlích, ne jako ve Spa. S potěšením zaznamenávám několik Giroflových pozorností u večeře, která je jako vždycky za takových okolností špatná.
Jsem bledá a nehezká.
Hrajeme ještě hru na zástavy. Audiffret se chová jako anděl. A oceňujeme jeho jemnocit — když Dina měla políbit toho, kdo drží svícen nad hlavou, šel pro svícen, a ve chvíli, kdy všichni čekali, že si ho dá na hlavu, dal ho na hlavu Marii.
Máma to obdivovala a já jsem si řekla: „Kdyby to byl Gericke!“
„Ach ano, kdyby to byl Gericke! Fuj, ten špinavý a drzý chlap!“
Při zpáteční cestě jsme seděli vedle sebe, já a Girofla, a on se zas choval jako anděl. Ach! Kdybych měla to neštěstí sedět ve tmě v kočáře vedle Gerickeho!
Důkazem budiž polibek, který jsem dostala na pravou ruku cestou z pikniku ve Spa. Opravdu je milý a dobře vychovaný. Yourkoff zkoušel pár poněkud pepřných vtipů, a on na nic nereagoval, ba se ani neusmál.
napříč stránkou
Tím, že obdivuji Audiffretovo chování, dokazuji, že jsem byla dítě, které nemělo sebemenší ponětí o mužích, a zvlášť o společnosti.
Hloupé bylo, že se Audiffretovi a Galulovi řeklo, že jim říkáme Girofla a Fiouloulou. Donutil nás k tomu ten hlupák Yourkoff, který hrozil, že prozradí tu věc s Angličankami, kterou mu z nepochopitelné hlouposti vyzradila Nina.
Bylo třeba se z toho nějak vyvléknout a zvolili jsme to nejjednodušší nejméně obtížné... Audiffret přezdívku jen těžko spolkl, ale to je jen dobře, protože jsem se bála, že mu bude až příliš po chuti. Fiouloulou se smál a pobavil nás všechny tím, jak vyslovoval to jméno tím nejsentimentálnějším způsobem na světě a díval se přitom na hvězdy.
Cestou zpátky se zpívá. Zpívala jsem „Dormi pure“ a dokonce dobře, bezpochyby s důrazem na slovo Gioia. Pak jsem zpívala serenádu z Lazebníka „Se il mio nome“ a stejně dobře.
Pak Yourkoff spustil Podél naší matičky Volhy a my jsme se sborově přidali. A konečně jsme vjeli do města v jedenáct večer za zuřivého pokřikování, štěkání a mňoukání.
„Zítra na koupání?“ řekne mi Audiffret tak tiše, že musím napnout uši.
„Nevím, pane.“
„Nikdy nevíte, když se vás ptám,“ pokračoval týmž tónem, ještě tišeji.
„Mám hodiny.“
„Pošlete ty učitele k šípku, opravdu, slečno.“
„Co říká?“ zeptal se někdo.
„Otcovské rady dceři,“ odpověděl muž.
„Ano,“ řekla jsem, „abych poslala učitele k čertu.“
Vysadíme de Daillens u ní doma a Sapogenikoffovy a Parise u nich, takže se vracíme samy s oběma Nicejci.
Nelíbí se mi, že se Audiffret stýká s tím židáčkem Galulou.
Když mi pomáhal sestoupit z breku, stiskl mi tak silně ruku, že jsem zrudla (naštěstí je tma) — ostatně jsem to čekala.
A při loučení totéž. Čekám to a líbí se mi to. Ten muž je mladý a hezký a dost se mi líbí.
Z okna volám Léonii.
„Aha, tak tady je to okno!“ volá na mě Audiffret, který je ještě uprostřed ulice.
„Ne, to je podesta, moje je tamhle.“
„To poslední?“
„Ale od té doby, co jste řekl, že se díváte a vidíte, teta nechala stáhnout žaluzie. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, slečno.“
„Dobrou noc, pane.“
Ten chlapec se mámě líbí.
„Jaká škoda, že není kníže!“ říká, když si lehá.
Ona i teta si myslí, že jsem zamilovaná.
Bláznivé! Ne, ne bláznivé, neboť jestliže se já sama divím, jak jsem uzpůsobená, tím spíše ony nemohou nic tušit. Je snad přirozené, aby člověk v šestnácti letech neměl v srdci a v hlavě nic než vypočítavost? Nestěžuji si, ba právě naopak.
Paní má matka není spokojená, protože jsem nezářila. Nebyla jsem v náladě.
Zapomínám na jednu věc.
Girofla zpíval všechny kuplety na světě, a mezi nimi i ten z Loupežníků, který začíná takto:
Byl jednou jeden princ
krásný jako den.
Dále se v kupletu říká, že po něm všechny dámy umíraly láskou, a jedna zvlášť, ta nejhezčí, tolik, že přišla ke dvoru. Jenže místo „přišla ke dvoru“ zpívá „vystoupala na věž“ a posílá přitom úsměv Galulovi.
Teta už otvírala ústa, aby vykřikla, ale štípla jsem ji tak silně, že zmlkla.
To si představte!
Nu ne, o Angličankách neví — naráží na náš výlet bez přestrojení s tím kočím, který u něj sloužil.
Ty hodné dívky Marie a Olga mu popsaly kočího a vyprávěly, co nám ten kočí o něm, Giroflovi, řekl ještě včera večer.
V každém případě je to špatné.
Nejsem ani spokojená, ani nespokojená. Vlažný, mdlý den. Smála jsem se, ale vracím se klidná.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Se non è vero è bene trovato.“ ↩
Pozn. překl.: Italsky „Spi klidně“ – árie z opery. ↩
Pozn. překl.: Italsky „Radost“ – zároveň jméno Audiffretovy bývalé milenky, tedy slovo s dvojím významem. ↩
Pozn. překl.: Italsky „Chcete-li znát mé jméno“ – serenáda z Rossiniho Lazebníka sevillského. ↩
Pozn. překl.: Ruská lidová píseň „Вниз по матушке по Волге“ (Dolů po matičce Volze). ↩