Neděle 30. května 1875

Po kostele studuji. Ale nesmím zapomenout vyprávět, jaký třesoucí strach jsem způsobila všem v domě. Včera večer jsem zůstala ve svém ateliéru a překládala bajku od Phaedra, když tu přiběhla Léonie celá vyjevená, Collignon a Dina za ní.
Hledaly mě hodinu a nenapadlo je přijít nahoru, protože závěs je hustý (pověsila jsem ho kvůli stínohrám) a není vidět světlo.
Myslely, že mě unesli piráti jako v „Giroflé-Girofla". Smála jsem se a pak jsem se rozzlobila.
Dnes velký průvod vycházející z kostela Saint-Pierre, vedle Sapogenikoffových. Ale já jdu na koncert s tetou, Aglaé a Euphrosinou.
Potkáváme Audiffreta, který nás zdraví. Říkám „který nás zdraví", protože se mi zdá tak neobyčejné, že ho znám: pět let ho vídám a pět měsíců o něm mluvím, připadá mi podivné znát toho člověka, nemůžu se z toho vzpamatovat.
Když někoho dlouho pozoruji, připadá mi nemožné ho poznat.
Na koncertě přijede za námi, sesedne a přijde k našemu kočáru. Shledávám ho o něco lepší, nemá ten příšerný slaměný klobouk, který ho hyzdí. Mluví jako školáček: mašinka, kutálet se, spadnout, atd. Ale je to milý chlapec a má krásné oči.
[Na příč stránky: To všechno bylo nové, právě jsem dospěla, první dlouhé sukně atd.]
Představí se Sapogenikoffovým, které zčervenají a zmlknou. Celou dobu Girofla zůstává u nás, pak se ptá, jestli jdeme do kavárny, prosí nás, abychom šly:
— Proč, pane? ptá se teta.
— Protože kdybyste tam šly, přiřítil bych se tam, abych měl to potěšení hovořit déle s vámi, mé dámy.
Pak uprostřed rozhovoru:
— Červenáte se, slečno, co se stalo? A otočí se a podívá se, pak znovu:
— To prošel Galula.
— Ale ne, pane, já se nečervenám, to vy se červenáte; ó hleďte, jak jste rudý!
— Nevšímejte si toho, slečno, červenám se velmi často a pro nic za nic.
— Jako mladá dívka.
Když jsme odjížděly:
— Takže dnes večer budete v divadle?
— Ano, říkám.
V kavárně jsme s paní Angelovou, panem Bihovetzem atd. a Mistigri (Girofla) se svým bataklánem u jiného stolu.
Vidíme ho znovu v divadle, sedí v lóži naproti a dělá si hradbu z těl Danise a dvou dalších, a odtamtud lorňuje jako šílenec; myslel si, že ho nevidím.
[Na příč stránky: Omyl, dělal to schválně.]
Na konci „Séraphine", dramatu o pěti dějstvích, se dveře otevřou a objeví se Galula. Než jsem viděla, kdo vchází, prudce jsem se obrátila k lóži naproti, ale hrdina byl na svém místě. Za dvě vteřiny vstoupí i on a ti dva zůstávají hodinu, nebo déle. Ten chlapec vypráví o svých sázkách s Prodgersem a pomlouvá spoustu lidí. Buďme opatrná.
Sedíme v naší stálé předscénní lóži, v téže, kterou mívala Gioia v době, kdy patřila Audiffretovi.
Nechala jsem rozsvítit salonek lóže, jako tehdy. Člověk ví, že si nárokuji podobnost s tou, tou... řekněme bohyní.
Galula vypadal sklíčeně, ne, vypadal ještě jinak.