Sobota 29. května 1875

A hle, matka je nadšená. Alexandre píše, že Pavel, mladý Miloradovič a mladý kníže Eristoff odjeli na Gavronzi (otcův statek) a vůbec se spolu baví. Slaví, jak se říká v Rusku.
Bože! Po tom, co jsem milovala Hamiltona a uvažovala o Wittgensteinovi, muset snášet Miloradoviče!
Ti dva první jsou sami o sobě, svými spojenectvími i svým postavením u dvora nesrovnatelní.
Veškeré světlo, veškerý lesk a veškerá sláva pocházejí ode dvora. Dvůr je slunce, vše, co není zahříváno a osvětlováno jeho paprsky, není nic. Nuže, pohleďte, dobří lidé, ten Miloradovič je urozený a bohatý, ale je daleko mezi ním a těmi ostatními.
Bože, budete mě nutit ho snášet? A cítím, že nebudu mít odvahu ho odmítnout, z obavy, že zůstanu, kde jsem a jaká jsem. A přesto mi je šestnáct, v mém věku a s mou postavou mi nechybí ani čas, ani naděje.
K čertu, s mým obličejem se přece něco najde.
Ale podívejte se na tu ubohý charakter, který se neodváží, který je nejistý.
A hleďte, dívám se na sebe s vlasy vyčesanými à la Psyché a těmi třemi zlatými kadeřemi ve tvaru chocholu vpředu, se svými ústy, obočím a očima — jsem si jistá.
Cože, já, se vší svou krásou bych připadla takovému zelenáčovi? Ale o to nejde, co mi dá on výměnou?
Tři sta tisíc franků ročního příjmu. Ach, to je mi krásný obchod!
Opravdu jsem blázen, podle sebe jsem hodna trůnu.
Hodna mnohého pro tu troufalost mnohé si přát. A zdá se mi, že žena, která pojímá tolik věcí, která má nadpřirozenou ctižádost a tolik touží, to všechno nemá nadarmo. Bůh by mi nedal mé myšlenky nadarmo. A tak v Něj mám důvěru. Netrápme se, rozhodneme se po cestě. Uvidím, co jsou to za lidi, dobře dovedu posoudit osoby a poznat, odkud přicházejí a kam mohou dojít. Uvidím toho chlapce a uvidím, co se z něj dá udělat.
Zatím se vraťme do naší vily a zabývejme se tím, co mě zaměstnává v tuto chvíli. Jsem-li odsouzena snášet Rusa, bavme se tu, jak nejlépe umíme, a snažme se okouzlit jisté černé oči, které stojí za to, aby byly okouzleny.
Z našich oken na severní straně je vidět zámek, znám okna toho krasavce a myslím, že jsem ho viděla. Protože jsem stála u okna, viděl také mě.
Prší jako na podzim, to je nádhera. Jedu s Collignon vyzvednout Sapogenikoffovy, a zatímco se oblékají, Lucie, milá Lucie Durandová, přijde ke mně ke kočáru, požádá mě o můj portrét a řekne mi laskavá slova o mně i pro mou matku.
Proč můj portrét?
Mimochodem, máma jeden poslala mému bratrovi. Sapogenikoffovy přijdou a jdeme do kavárny.
[Na příč stránky: Tato kavárna je Rumpelmayer, kam chodily všechny dámy.] Collignon vidí projet Giroflu, pak se vrátit ve fiakru se Saëtonem, ale my jsme už seděly v kočáře.
Neobejde se bez svého strýčka Saëtona.
Doma si obléknu svůj šedý plášť s kapucí a svěží jako růžička jdu na terasu. Ta kapuce mi sluší, prší a mé tváře jsou růžové jako láska.
Když autor mluví o své hrdince, dovoluje si přirovnání. Proč bych si je nedovolila i já, která jsem autorkou tohoto spisku a zároveň jeho hrdinkou? Bylo by to absurdní a učinilo by to můj ubohý text naprosto suchým.
Chtěla jsem jít do divadla, ale odjel do Monaka. Na okamžik mě to vykolejilo, ale po tom okamžiku jsem si pomyslela, že jednodenní nepřítomnost neuškodí,
ba naopak, má-li ten chlapec dobré záměry, nesmírně mu prospěje.
A pro mě vidět nebo nevidět je přibližně totéž.