Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 28. května 1875

Čtyřikrát jsem si vykládala karty: na cestu do Ruska, na Řím, na dobu po Římu a všeobecně.
Na Rusko: velká společnost, úspěch v lásce, svatba, drobná nepříjemnost kvůli staré nebo zlé ženě a podobnému muži.
Na Řím: společnost, milostné dostaveníčko, nepříjemnosti se starou nebo zlou ženou kvůli tomu blond králi, drby...
Na dobu potom: veselí a společnost, láska toho blond krále a tatáž žena a stařec nebo žárlivý muž.
Žaly a trápení kvůli témuž blond králi.
— Všeobecně totéž: cesta, veselí a milostné či příjemné dostaveníčko a blond král a ještě jeden další.
Teď poslouchejte: s tetou a Sabatinim jedu k moři (šaty archiduc, dobré). Galula nám podá ruku při výstupu z kočáru, přinese nám lavičku, sedne si na zem a pak si najde jednu i pro sebe.
— Není to nastrojené? zašeptá mi teta.
— Ne.
Galula je okouzlující chlapík, vtipkuji s ním a on hovoří velmi mile.
— Podívejte, přišel celý v bílém, šeptá mi teta.
Lehce jsem se zarděla, ale pokračovala s Galulou. Srdce mi bušilo. Bála jsem se nové potupy. Audiffer zůstává za námi se Saëtonem a dalšími, konečně po deseti minutách nebo čtvrt hodině se na něj Galula podívá, vstane a přivede ho. Ach!
— Dovolte mi, paní, abych vám představil svého přítele pana Emila Audiffreta. Ukloní se, teta ho pozdraví, ukloní se mně a já mu lehce kývnu hlavou s lehkým úsměvem, chladná a lhostejná na pohled.
[Poznámka: 1877. Okamžik vytržení. 1880. Naprosto.]
Uvnitř jsem byla hrdě spokojená, to mi věřte!
[Poznámka: 1877. Ó ano! Schváleno v 1880.]
Je celý v bílém suknu a ten darebák Figaro ho vezme za rukáv:
— Podívejte, tady by měla být stříbrná prýmka.
— Muži nenosí stříbrné ozdoby, říkám.
— Tak aspoň prýmky tohoto typu, vidíš, Audiffrete, pokračuje Figaro a ukazuje na bílé prýmky mých šatů, řekni svému krejčímu, ať je přidá, opravdu chybí.
Ale Girofla je velmi uvolněný a mluví bez sebemenší nesmělosti, jenže je tak mladý. Připadá mi jako jeden z těch vrabčáků sotva pokrytých peřím, ten mladý vzhled se mi líbí a nutí mě k úsměvu. [Přidáno mezi řádky: To jeho niçanský klobouk mu dodával ten výraz.]
Předtím jsem se bála podívat se mu do tváře, z obavy, aby si nemyslel nesmysly; při hovoru to bylo nutné a viděla jsem rozkošné černé oči, ne kaštanové, ale černé, docela černé, krásné zuby, hezká ústa a nadmíru průměrný knírek. Ne, zblízka je mnohem horší. Ubohý elegán z Nice ve žlutavě bílém obleku, jako mé šaty, si nazul perlově šedé rukavice, a tak novotou zářící, že to bylo ošklivé.
Mluví ke mně o Desforgesově zdraví a smějeme se. Má tik v obličeji, ostatně téměř všichni muži mají takové tiky, nevím proč.
Mluvím o své cestě do Ruska a Audiffer říká, že v pondělí odjíždí do Paříže. Bože, budu se moc nudit, jestli odjede dřív než já.
Přetrhnu šňůrku od slunečníku a Girofla mi ji spravuje, dvěma kamínky rozvazuje konce uzlu. A to v těch svých nových perlově šedých rukavicích.
— Dejte si pozor, říkám mu.
— Bojíte se, že si praštím (vidíte to „praštím"!) do prstů... Ó ne, to je vám přece úplně jedno.
— Přiznávám, že ano, pane.
Ale nedostal ode mě jediný pohled, zato Galula byl hýčkán. Pokud Giroflovi na mně záleží, je potrestán, pokud ne, aspoň si nebude myslet, že mně záleží na něm.
Bože, člověk se musí vždycky vžít do kůže ostatních. A já mám to neštěstí, že si málo věřím a myslím si, že ostatní jsou z mramoru.
[Na příč stránky: Přece však]
Mluvila jsem o své zimě v Římě.
— Ó slečno, myslíte si, že vám pan Desforges dovolí opustit Nice, ó ne!
A vypočítává všechna potěšení, která nás příští zimu v Nice čekají.
— Doufám, pane, říká mu teta vstávajíc, že nás přijdete navštívit, a vy také, pane Galulo.
Galula je odvezen v kočáře kasteána, což vidím poprvé.
Projíždíme kolem a vidíme je, jak nasedají, a Girofla smekne svůj niçanský klobouk a já ho tiše pozdravím, aniž bych se mu podívala do tváře.
Konečně, ne všechno v mém životě bude tedy marnou touhou a stálým zklamáním!
[Poznámka: 1881. Všechno! Všechno.]
Jedeme k Sapogenikoffovým, kterým já namlouvám, že muž s jablkem byl velmi zklamán, když mě viděl bez nich atd. atd.
Takhle jsem trochu chráněna. A kdyby věděly, že Galula je nazývá mé atd...
Teta je nadšená a už si myslí, že je Audiffret do mě zamilovaný. Ale co mě přivádí k myšlence, že za námi běhal a díval se, že se zkrátka zajímal, je to, co Collignon včera po koncertě řekla tetě:
— Kdybych byla na vašem místě, udělala bych toho ubohého chlapce šťastným a promluvila bych s ním — a která se dnes smála a měla... v úsměvu ten jistý výraz, který neumím pojmenovat, ale který mě nutí věřit tomu, čemu se z nepochopitelné skromnosti a jistého falešného studu neodvažuji věřit.
Nakonec večer jde teta koupit cigarety do London House a potká tam Giroflu, a přijdou mi to říci a úlisně se usmívají.