Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 25. května 1875

Vřu, hořím, rozpouštím se!
Neboť jde o velkou zámeckou aféru Castellardo — jako v „Madame l'Archiduc".
Ale nezapomínejme nejdřív říci, co jsem dělala u koupání.
Jdu tam se svými pobočníky, Walitský a Jourkoff nás následují.
Girofla nás viděl přijít a jakmile jsme si sedly, jeho pobočník Saëtone přichází k nám a pak on s výrazem, jako by říkal: oh oh! tady jste.
Jakmile se přiblíží, říkám: Pojďme, odcházíme, Marie, Olgo — a odcházíme.
To máš za to, krásný Niçane. To jsi nečekal! Za námi vychází ven.
Správně tak, má drahá, máš charakter.
[Dva řádky přeškrtnuty: Oblékám se do divadla]
Tak mě dojala (u koupání) laskavost Lucie, která mi přišla vzít za ruku a promluvit se mnou. Jsem tak sama, tak opuštěná, že mě i nejmenší projev zdvořilosti dojímá.
Do divadla se oblékám, bílé šaty od Wortha. Mé sekundantky jsou také v bílém, teta také a Pâris také.
Chtěla jsem se obléci jinak, ale pomyslela jsem si, že i přes jednotvárnost barvy budu vždy jiná než ostatní, vždy sama sebou.
Při Ravelově vstupu na scénu mu hodím kytici a on mi věnuje dva ze svých opičích úsměvů, je okouzlující.
Galula je s Audifferem.
Minulou neděli jsem ho chtěla pro zábavu zastavit na ulici (Galulu), abych se ho zeptala na novinky o Desforgesovi, notáři, u kterého pracuje.
Věrná svému slibu pohrdání se nedívám dolů. Ale dveře se otevírají a Marie volá: Galula je tady!
Po prvních větách:
— Jak se má pan Desforges, ptám se, je pravda, že je nemocen?
Marie a Olga vybuchnou smíchy a já, poté co jsem si do krve kousla do rtů, udělám totéž. Galula se dívá a následuje náš příklad, teta a Pâris se přidávají. Pět minut nás mistr Desforges baví, vtipkuji a žertuji s malým Alulagem.
Když se uklidníme, nakloní se k tetě: Paní, rád bych vás o něco požádal, a pak tišeji: dovolte mi, abych vám představil svého přítele pana Emila Audiffreta. Neposlouchám dál. Mám v srdci jako vývrtku a jsem naplněna radostí a blažeností. Nečekaným triumfem. ^1^
[Poznámka: 1877. Jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. 1880. Schváleno. Ne jako by to mělo vnitřní hodnotu, ale je to největší objem radosti, jaký jsem v životě zažila, to přiznávám, i když uznávám, že to jistě nebyla ani nejkrásnější událost, ani nejskvělejší triumf.]
Často jsem si přála mnohé věci a nikdy se to, co jsem si přála, nesplnilo, nikdy jsem nezažila tak vroucí, tak příjemné, tak uspokojivé zadostiučinění. Nevěřila jsem svým uším.
[Poznámka: 1877. Největší potěšení, jaké jsem dosud zažila, snad proto, že to bylo poprvé. 1880. Schváleno. Vlastně to nebylo skoro nic, ale měla jsem z toho potěšení za stotisíckrát.]
Vidíte, že jsem upřímná, že si nehraji na fintivou, na pohrdavou. Marie a Olga ke mně přiskočí, Jděte pryč, jděte pryč, říkám jim, aniž bych se pohnula, neboť v lóži Durandových, schovaný za tlusťocha Saëtona, Audiffer sleduje účinek, jaký mají slova jeho přítele. Danis zpoza ramene téhož hromosvodu nás lorňuje.
Konečně! Bylo na čase, po šesti měsících zoufalé koketerie. Už jsem uvažovala o pomstě. Dobří lidé, poslechněte konec příběhu.
Zdálo se mi, že jsem slyšela Galulu říci — v příštím přestávce.
Jak dlouho ta hra trvala, nelze vyjádřit. Jsem na uhlících a srdce mi tluče. A proč? Kvůli muži, kterého ani trochu nemiluji. Proč?
Protože jsem si myslela, že mě miluje, a na světě není radost rovná té, kterou člověk prožívá, když ví nebo věří, že je milován. Ženy, pravé ženy mě pochopí.
Opona padá, Galula a Girofla stojí v objetí, nakonec odcházejí. Upravuji si výraz a všechno ve mně se třese. Čekám minutu, dvě minuty, tři, pět, deset minut, konečně zazvoní, opona se zvedá a ti dva muži, Almaviva a Figaro, vstupují.
Co to má znamenat? Víte, to, co udělal, je silné, velmi silné. Ach, jak padám z výše!
Ach, bídáku! Ach, zrádce! Ó ničemo!
Nevím, kde jsem, chtěla bych být pod zemí. Pěkná potupa.
Vidíte tu psí tvář, tu opici od chlapa. To on si ze mě dělá posměch!
Tisíc hromů! Jsme všechny jako namočené ve vlažné vodě.
Poslední hra mi připadá odporná, přesto se směji a tvářím se co nejlépe.
Ten bídný chlapec nezůstane v klidu, tu hodí ruku kolem krku svého Figara, pak si přesedne, přesedne si znovu, vypadá, jako by seděl na jehlách, a odejde před koncem.
Galula je přítomen našemu odchodu, naštěstí mu zdvořile popřeji dobrou noc. Měla jsem chuť ho uškrtit.
Říkám naštěstí, protože nejsou tak bídní, jak jsem myslela, uvidíte.
A vidím příšerného Audiffreta, jak sedí dole u Maison Dorée. Ta hrůza!
Celou cestu jsem se nemohla vzpamatovat z překvapení. Ale ó blaženosti! Obdivujte Boha!
Byla jsem v příšerném stavu a nevěděla, jak se uklidnit, opakuji tetě Galulova slova.
— Ale, říká, on neřekl v příštím přestávce.
— Jak to, že neřekl!
— Ne, neřekl, řekl, že... Paní, dovolte mi, abych vám představil jednoho ze svých přátel, pana Emila Audiffreta, a pak ztišil hlas: už mě dlouho trápí, ale musel jsem se vás zeptat, zda si to přejete.
To jsou tetina slova. Jsou to ale opravdu slova Galulova?
Proč je moje teta osoba nehodná důvěry?
Má úctyhodný zvyk překrucovat všechna slova a všechny skutky. Zvláště tentokrát bych jí tak ráda věřila, a s jistým úsilím se mi to daří, ne však zcela.
Vrháme se do postele, abych zkrátila čas, nemám trpělivost čekat na zítřek, abych vyprávěla a komentovala.
Buď je to podlý pozér, nebo hrubý nevychovanec!