Pondělí 24. května 1875

Múzo! Pověz, jak jsme se procházely před okny Giroflovými, on bez vesty a sledoval nás z jednoho z oken, aniž cokoli tušil.
Ó Múzy, ó vznešený génie, pomozte mi nyní. Ó paměti! Abych zapsala, co jsem viděla.
Zde prochází tvá urozenost.
Už od rána běhám po městě a ve dvě je všechno hotovo. Ovidiovy Proměny nejsou ničím ve srovnání s těmi, jež provádím já.
Člověk ví, jak se držím rovně, jak mám široká ramena, vysoko posazenou hruď, kulaté a výrazné boky a zadek, malé nohy. Za pět minut se ze mě stává plochá, hubená nestvůra, s propadlou hrudí, jedním ramenem výš než druhým; co má vyčnívat, je vtlačeno, a naopak, ploché dlouhé nohy, propadlé oči, černé zuby, černé prošedivělé vlasy. Oblečena do černých šatů z hedvábí a grenadiny, hnědý klobouk uvázaný pod bradou, závoj téže barvy a modré brýle. Ani sám ďábel by mě nepoznal. Marie a Olga v dlouhých šedých plátěných botkách bez podpatků, v šatech z perkálu, v blonďatých parukách, s vlasy na zádech, v malých anglických kloboučcích a s tvářemi zakrytými modrými hustými závoji představují dvě malé holčičky. A jsou velmi zdařilé, malé, jak jsou.
Nina, kterou zbožňuji za tuto ochotu, je oblečená v černém a tvář má pokrytou trojitým černým závojem, jako naříkavá Elegie v dlouhém smutečním šatu...
Takto nastrojeny se proklouzáváme podél schodiště, přejdeme dvůr a nasedáme do fiakru. Ale ó překvapení, kočí je Ange, tentýž Ange, který nám sloužil několik měsíců.
Zpočátku nás ale nepozná. Collignon mu řekne, aby odvezl tyto anglické dámy k Tour-Audiffret.
Nechám vás domyslet, v jakém jsme byly stavu, neboť po všech těch opičárnách na Promenádě, v divadle a všude jinde by být poznány byl strašlivý skandál, o němž by mluvila celá Nice, zvláště teď.
Navzdory mému britskému přízvuku a změněnému hlasu proklatý Ange pojme podezření a usmívá se. Uhádnout je mu snadné, sloužil nám, jezdila jsem každý den v kočáře, a dnes nás vidí vycházet z našeho domu. Poznal hlavně Ninu a pak si domyslel ostatní.
Když dorazíme k bráně, vejdu a požádám o vrátného, ten přijde, a vida špatně oblečené stařeny a dvě ještě hůře oblečené holčičky, dívá se na nás přes rameno a říká, že nemá příkaz pouštět návštěvy do zámku.
Pětifrank ho obměkčí a vstupujeme. Kladu mu několik naivních a cizokrajných otázek, přičemž kulhám a prohlížím si okna. Ptala jsem se, zda je pánem domu baron d'Audiffret, a ten muž říkal ano, když tu jsem zahlédla mladého barona v košili, jak otvírá okno a ospalýma očima se dívá, kdo jsou ty opice.
Ale co je komické, je to, že nám vrátný řekl, že pán je v Itálii a v zámku jsou jen služebnictvo. Nechápu to.
Doufala jsem, že se dostanu do domu, ale nepočítala jsem s naším vzezřením prosebnic. Musely jsme se spokojit s procházkou pod okny, a to je, ujišťuji vás, ještě pěkná odvaha.
Byly jsme celé zpocené, paruky, stuhy a závoje dusily a byly teprve čtyři hodiny.
Procházíme se po ulicích a zdravíme všechny trochu lépe vypadající lidi. Což v našem kočáře vyvolalo takové veselí, že jsem se málem udusila.
Audiffret jde ke koupání, my ho následujeme, koupající nám prokazují pocty jako nově příchozím, Saëtone si nasadí monokl a zkoumá nás, pak se odvrátí jako od škodlivých předmětů. Sedám si s Ninou stranou na lavičku a děti si na zemi hrají s kamínky.
V tu chvíli přichází Collignon s Dinou. Dina v mých bílých šatech, mém klobouku, s mým slunečníkem a hustým bílým závojem, v mých falešných kadeřích. Má mě představovat! A povedlo se mi to. Jourkoff ji vzal za mě a já sama jsem se každou chvíli lekla, když jsem se na ni podívala.
[Škrtnuto: Hned se Girofla pomalu přiblíží]
Všichni ji vzali za mě, neboť jsme přibližně stejně vysoké, ona trochu menší, a pak můj oděv je tu jako všude jedinečný. Hned se Girofla pomalu přiblíží k ní a dívá se na ni. Strašně jsem se bála, a protože jsem nemohla mluvit na Dinu, řekla jsem panu Sapogenikoffovi rusky dost nahlas, aby Dina slyšela: Sklopte slunečník, pozná vás. Pochopila a udělala, co jsem říkala.
Del Borgo, d'Auzac, všichni stálí návštěvníci lázní nás viděli, pokládajíce Dinu za mě a mne za nějakou paní Samuelsovou.
Držela jsem se ze všech sil, abych se nesmála.
Zůstávat déle se stávalo nebezpečným, vycházím stále kulhajíc a pečlivě si nadzvedávám šaty, aby byly vidět mé rozkošné nohy dlouhé jako loket. Jakmile jsme ve fiakru, letíme domů, Dina též, nabývám zpět svou původní podobu, ona tu svou, pro mě naštěstí, pro ni... Zkrátka, běží ke koupání se Sapogenikoffovými a já, zahalená závojem jako předtím ona, se také řítím ke koupání. Jedním slovem hrajeme operetu Girofla-Girofla. Collignon zůstává doma a já jdu sama pěšky. Nacházím je sedět vedle Girofly a spol., všichni se obracejí ke mně.
— Ach, konečně, tady jsi, kdepak jsi byla, Marie?
— Ale hledala jsem vás, byla jsem tu se slečnou Collignon před půl hodinou.
A spěchám se zbavit závoje. Jsem rudá jako třešnička. Girofla se na mě dívá. My se na nikoho nedíváme a smějeme se. Pâris se koupe, strženy příkladem běžíme do kabiny, svlékáme se a jedna za druhou jako ovce Panurgovy se vrháme do moře z mola! Nikdy jsem nebyla tak veselá, nikdy jsme neprováděly tolik hloupostí, vracíme se triumfálně. Pâris táhne prkno, k němuž je přivázaná Dina, já držím Dinu za nohy a Marie drží za nohy mě.
Nina je zábavná jako anděl, vypráví věci s tak komickým a překvapivým klidem, že člověk umírá smíchy.
Prý když jsme vyšly z kabiny, ti pánové se začali usazovat, jako se to dělá v cirkuse, když se objeví nejlepší jezdkyně.
Říká, že se vrháme, jako padají ze střech sochy na obrazech znázorňujících poslední den Pompejí. K čertu, jsem z toho nadšená.
Girofla a spol. odcházejí po nás.
U večeře je to teprve něco, tatínek, unavený tím, že každou chvíli slyší Girofla, se dá do žertování s námi.
— „Našly jste si Halulu, Halulů, Talulů, co to k čertu! Je to sedlák! Proč chodí čumět na ženské u koupání! Je mu potřeba říci: prase, ty nejsi kůň!"
Tatínek chtěl pokračovat, ale bylo to nemožné.
— Cha cha cha! křičí Pâris, prase, ty nejsi kůň!
— Cha cha cha! opakuje Dina, prase, ty nejsi kůň!
— Ho ho! cha cha! opakují všichni.
Bože, Bože, děkuji Vám, že jste mě nenechal udusit. Byla jsem tomu velmi blízko.
Velký Bože, děkuji Vám, že jste mě udělal tak pevnou! Nic se ve mně nezlomilo.
A to je překvapivé.
Rozjaření hloupůstkami celého toho dne, toho tureckého masopustu, jsme se smáli všemu, ale tolik, tolik, že se ještě v tuto chvíli dusím.
A Pâris neví nic. Nina se před ním skrývá, bojí se ho.
Po večeři všichni zpívají v zahradě, dokonce i tatínek! To byl koncert!
Ubohý tvor, jaký jsem, že neumím vylíčit, jak to bylo komické, zopakovat všechny vtipné poznámky, říci všechno, všechno. Ne, čestné slovo, omdlévám. Ach, jak jsem se pobavila, a upřímně.
Ano, zpívej, zpívej, docela nevinně, a co Girofla?

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky, citát z Dantova Pekla (zpěv II): „O muse o alto ingegno or m'ajutate. O monte! ch'io scrivessi ciò ch'io vidi."
Pozn. překl.: V originále italsky, z Danta: „Qui si passa la tua nobiltà."