Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 23. května 1875

Narozdíl od včerejška mám dnes pocit, že umírám.
Ležela jsem na lenosce v zahradě a četla, když se mi v myšlenkách tak jasně zjevil ten, od něhož přijímám veškeré své radosti a veškerá trápení, jak jde z domu ke mně a sedá si vedle na židli, se svými božskými způsoby a tím svým vzezřením, jako by se nedotýkal země, že jsem z toho dosud celá rozrušená.
Bože, jak ho miluji!
Na zkoušku jsem si zkusila představit někoho jiného na jeho místě, ale všichni ostatní jsou jen bída a jen on jediný mi připadá správný. Vidím ho tak živě, že celá má duše odchází.
Nemám sílu na nic, připadám si jako prázdné a nesmyslné tělo.
Plavu, toulám se, už si nerozumím. Naštěstí jsem sama, máma odešla k Nině poté, co mluvila o blížícím se příjezdu našeho velkovévody Alexeje.
— Co bys dělala, kdyby ti dvořil?
— Vyhnala bych ho, matko, neboť tito velcí princové mohou dívce jako já přinést jen hanbu.
— Dobře řečeno, když člověk mluví takhle, je radost to slyšet.
— To bych řekla, pravím. Ach, kdybych byla vdaná žena...
— Ach ano! zvolala matka a tvář se jí rozzářila, to by bylo něco jiného.
To dobře vím a nepotřebuji povzbuzení.
Mluvila jsem s Collignon a s Dinou o svém rozhořčení. Dožít se šestnácti let a mít jediného nápadníka! To je příšerné.
— To proto, že nikoho nevídáte, řekla Collignon.
Má pravdu a v tuto chvíli proklínám všechno a všechny za to, že mi tak nedůstojným způsobem mařili a maří čas.
Chtěla bych mít sedm hlav hydry z Apokalypsy, abych mohla křičet sedmi ústy a vrhat zuřivé pohledy ze čtrnácti očí.
Proč mě vévoda z Hamiltonu nemiloval!
[Na příč stránky: Hlupačko! Bylo ti třináct, když tě mohl milovat, idiotko!]
Protože kdyby mě miloval, bylo by to víc než nejvyšší blaženost. Neboť nejenže by uspokojil mou ctižádost, uspokojil by i mou lásku. A zdá se mi (jakož je to pravda), že nikdo na světě neumí milovat jako já. Miluji toho muže (to jest Hamiltona) a je pro mě bůh, je víc, než by bylo třeba.
Před pouhým jeho jménem padám na kolena a jeho pohled by mě srazil k zemi.
Co by to teprve bylo, kdyby mě miloval!!!!
Bože, smilujte se nade mnou, nad mou ctižádostí větší než celý svět a nad mou bláznivou ješitností.
Chvílemi se bouřím, pláču, křičím a sedíc u tohoto stolu se mi zdá, že rostu, že pokoj už nestačí, že to už nejsem já, kdo je v něm, ale on je ve mně, pak celý dům, celá Nice, celý svět se svými moři a horami... ale v tu chvíli padám z celé své výše do nesrovnatelné pokory před Bohem a na kolenou se sepjatýma rukama a sklopenou hlavou se cítím jako zbitý pes nebo rozšlápnutý had před velikostí Boží!
A úpěnlivě Ho prosím, aby mi odpustil a shlédl laskavě na Svého nehodného tvora!
Koupám se s nechutí a člověk ví, jaká je to radost svlékat se, sotva dokončil toaletu, a zase se oblékat, a to za nic.
Ale Marie chtěla a bylo třeba jí udělat radost, protože jsme jedna společnost.
Máma, která večeřela u Niny s paní Angelovou a všemi ostatními, se vrací ani živá, ani mrtvá. Po večeři šli do Réserve a tam viděla Audiffreta bledého jako mrtvolu, jak na ni zírá, div si oči nevytřeští. A hle, co si vymyslela: že jsem se právě utopila a on se vrací z koupele celý ztuhlý hrůzou.
Taková fantazie je neuvěřitelná. Ostatně mámě se podobná vidění stávají často.
Říká, že byl bledý, to je podivné, my jsme ho na procházce viděly několikrát a vždy zrudlého.
Ať se člověk směje a posmívá sebevíc, nikdo neodmítne přiznat, že ten mladý Niçan je hezký, velmi hezký, zvláště z dálky a v kočáře.
Je to bídný den, večer nicméně, když přijde Nina, trochu se smějeme při přípravě kostýmů na zítřek.