Úterý 18. května 1875

Mluvilo se o našich tvářích a Collignon řekla, že kdyby mě neznala, řekla by o mně: „Hle, krásná dívka, neboť jste vysoká a dobře rostlá,“ dodala. Řekla také, že mám hezká ústa, bílé ruce, hezké obočí, hezký nos, hezké uši.
Mám radost, neboť tahle osoba soudí poctivě a přesně a nikdy nepřehání ani nelže.
Řekla to proto, že jsme si právě upřímně říkaly, co si myslíme o svém vzhledu, a vzájemně se posuzovaly.
Vím dobře, že jsem vysoká a krásná, a právě to mě nutí reptat.
Tolik ošklivějších je šťastných. Ale kdoví, snad jsem předurčena k velkým věcem. Jsem jich hodna už jen tou troufalostí, s jakou je očekávám a v ně doufám...
Kněží budou spokojeni v den, kdy se zbavím svých drahých rodičů! Nechám všude sloužit mše.
Tak tohle se dnes stalo. V pět hodin jsem byla oblečená, s kloboukem na hlavě (bílé šaty, klobouk Watteau, moc sluší) a připravená jít do lázní, jak jsme se včera domluvily. Máma přijde a řekne, že Sapogenikoffovy nepůjdou; divím se, ona na to, že se paní bojí dnešních vln a větru. Větřím za tím něco skrytého a jdu hned k Sapogenikoffovým. Nina, která se neumí ani chovat, ani mluvit, hned dá najevo, že nejde ani o vlny, ani o vítr. Kulím oči, nakonec dcerám dovolí jít, a když nastupujeme, řekne mi Marie něco, až se mi všechna krev v žilách vaří: že prý to byla moje teta, kdo Ninu požádal, aby dcerám zakázala jít, abych se nekoupala ani já. To mi připadalo tak odporné, že jsem hned prohlásila, jak abych si ulevila, tak abych se bránila, že ze mě chtějí udělat vzpurnou dívku, mravní zrůdu, neukázněné dítě, neposlušné, rozmarné, svéhlavé, a kdo! Moje vlastní teta. A pak ať člověk vyčítá pomluvy druhým, když je sám jejich zdrojem. Nedá se nic dělat, nejspíš jednoho dne někoho uškrtím.
Načež odcházím.
A spokojena se svou múzou běžím do lázní hledat šviháka, jenž si mě zami[luje].
Nejen on, ale všichni lidé z Nice tam jsou, Saëtone, Danis, Pépino, Seignettovi, Durandovi atd. Dina si s Lucií Durandovou domluvila schůzku na včerejšek a ta jí to dnes u Sapogenikoffových vyčetla, protože hned vedle je klášter, kam Durandovi často chodí. Dina jí tedy řekla, že dnes večer určitě přijde, a opravdu přišla.
Šla jsem do těch lázní, abych řekla pravdu, jako na schůzku s Giroflou. Je to legrační, ale je to tak, co naděláte.
Byl oblečený jako ten nejšpinavější Nicejec, jakého si lze představit. Opravdu, měla jsem chuť ho poprosit, aby se takhle nepřevlékal. Nebo není spíš převlekem to jeho oblečení, jak se sluší a patří?
Koupu se a Lucie vedle mě; vypadá jako dobrácké děvče, ale její způsoby dávají podnět k pomluvám.
Ponořím se a z mých krásných zlatých kadeří jsou jen černé, slepené prameny. Jak jsou básníci pošetilí se svými zlatými dlouhovlasými nymfami. I ty nejkrásnější vlasy jsou za mokra ošklivé.
Všichni ti ničemové sebou trhli, tak jako kdysi Bossuetovi posluchači ve chvíli, kdy zvolal: Madame umírá, Madame je mrtva! — Když jsem vystoupila z vln jako Venuše, až na rozdíl v úboru, rozdíl, jehož velmi hořce lituji.
Oblékám se velmi dlouho a všichni ti lidé odejdou teprve, když odcházíme my. Vycházíme společně a oni zírají jako telata.
Ale já, která jsem nikdy nebyla žádná husa, nechám při vycházení z kabiny vlečku uvnitř, takže mohli vidět mé malé nožky, z nichž mám velkou radost.
Girofla je příšerný; jestli to tak půjde dál, opustím ho.
Po návratu domů — co se nedozvím! Teta nikdy nic neřekla, máma mi to odpřisáhla při všech svatých.
K čertu, bylo by dobré vědět, na čem člověk je, a kdybych nebyla tak posedlá vzpomínkou na vévodu, rozzlobila bych se.
Našla jsem důvod, proč si vzít Miloradovitche. Bez jakéhokoli důvodu si ho totiž brát není nutné.
Nuže, vezmu si ho, abych mohla vyhledat vévodu; je to trochu dost výstřední, ale když už potřebuji důvod...
Vidíte, jsem do toho muže opravdu a doopravdy blázen, pokaždé se tomu divím a pak se divím, že se divím.
Ubohá královna, ubohý Buckingham, dnes ráno jsem o nich četla a ta četba mě rozjitřila, rozněžnila, pohnula mnou.
Ubohá královna! Krásný, skvostný, nesrovnatelný Buckingham!
Pro mě srovnatelný s Hamiltonem.
Totiž, víte, když se Angličan jednou pustí do toho, že je krásný, že má vznešené vystupování, že je vévoda, je víc než člověk.
A využívá svého božství k tomu, aby se do něj zamilovávaly ubohé dívky, jako jsem já. Je to od něj zlé a je to od něj milé.
Ale znovu ho najdu; v dobrém či ve zlém, toho muže musím vidět. Cestou zpátky z Ruska pojedu přes Báden, snad ho uvidím tam.
Při té pouhé myšlence se chvěji.
napříč stránkou
To jsou mi fráze, vůbec jsem se nechvěla.
Ubohá Collignon, večer jsme se procházely a vyprávěla mi o svém snoubenci, který zemřel, a plakala. Ach, jak musí být nešťastná!