Sobota 15. května 1875

Máma, teta a Nina jedou do Monaka a my jedeme na zámek!
Na zámek k Totovi, na zámek Emila Audiffreta — růžový, hezký a svěží. Neřekla jsem, že Terffidua má zámek, dosud ne; teď, když jsem ho viděla zblízka, ho popíšu. Každý ho vidí zdaleka, protože se tyčí nad celým městem, a já si řídím hodinky podle velké zámecké hodiny.
Co? To nezní dobře?
Panebože! jak říká náš kočí.
Marie říká, abychom jely někam blízko k zámku, abychom ho viděly. Kočí se usmívá a stoupá uličkou u Krohna. Přibližujeme se se smíchem a povídáním a co chvíli se červenáme, a protože mluvíme francouzsky, jakmile jsme začaly obdivovat, kočí se vmísil do rozhovoru:
— Ano, to je krásné, kdybyste viděly shora, z věže je to ňeco jiného, je vidět celý město.
— Opravdu?
A djoui (ano)... Chcete vejít? pokračuje náš vozka.
— Ale tam se přece nemůže jít?
— Ale ano, musí se požádat o dovolení, to je snadné!
— Ale my nechceme.
— Ale to beru na sebe.
— Ale ne, ale ne.
A kočí naléhá, jako by za to byl placen, a my odmítáme.
— Tak chcete alespoň objet kolem?
— Objet, budiž, říkám v domnění, že nás odveze kolem druhou ulicí. Ale jaké je mé, naše překvapení! Zastaví před jednou z bran. Zapomínám na zámek — zámek je stavěn z tesaného kamene, se dvěma věžemi, okny ve tvaru kříže, terasami, obrovskou vstupní bránou v přízemí, dost vysoko na to, aby se nazývalo prvním patrem. Napravo jsou rovněž hospodářská stavení, nebo jídelna, nevím, ale to vše je velmi krásné.
Zahrada je obrovská, nebo spíše pozemek, neboť stromy tam nejsou.
Z domu se sestupuje po krásných terasách dolů do zahrady, vpředu je obrovský trávník, pak aleje a trávníky čekající na záhony. Pozemek je obklopen krásnou zdí s průhledy tu a tam; je tam brána naproti zámku, hlavní vjezd je ze strany.
Dvě věže a železná brána, nad ní klenba nebo nevím, jak to nazvat — ostatně mouchy mi nedovolují psát!
Věže jsou oddělené od hlavní budovy, pravý vchod starého zámku. Zkrátka vše je velké, bohaté a krásné, ne-li přímo báječného vkusu.
Kočí tedy zastaví před jednou z bran a začne volat — Pane Emile! Pane Emile!
V první chvíli jsme nepochopily, pak:
— Ne jeho, ne jeho, křičí Marie.
— Ne, ne, nechci, nechceme.
— Ale provedu vás jen zahradou, říká překvapený muž.
— Ale my nechceme, říkám, a kočí si stojí na svém.
— Ale ne, křičím konečně, za nic na světě, nechci. Ale koho voláte?
— Panebože! Pána zámku, pana Emila. Ach, kdyby slyšel!
Tři bláznivé u brány.
To byste nás měli slyšet křičet, byly jsme jako v nočním můře, křičely a smály se zároveň.
Smály se, protože jsme měly chuť vstoupit, a křičely, protože jsme se bály vstoupit.
Ten kočí nás zaujal, Marie a já jsme se ho vyptávaly. Zná velmi dobře pána zámku, byl kočím v tom domě, vozil pana Emila do lycea a chodil s ním hrát kulečník:
— Znáte kavárnu v ulici Cassini? říká jako vysvětlení.
— Jak, s vámi?
— Ano, jenom se mnou.
— Jak je to dávno.
— Osm let.
— Ale kolik mu vlastně je?
— Dvacet tři let.
— Ale on tedy nedokončil studia?
— Ne, jak dostal majetek, hned odešel a šel si po svém.
— Od koho ten majetek dostal?
— Od dědečka.
— A bydlí na zámku úplně sám?
— Ano, úplně sám.
— A otec a matka.
— Maminka se prochází a otec je pryč.
— Ach!
— Ano, já ho dobře znám, pana Emila, to mi věřte! A na to se náš kočí, náš průvodce, otočil k svým koním, okouzlen sám sebou.
Sjížděly jsme dolů a prosily Boha, aby nám dal potkat toho malého sedláka. Ulička je úzká a dva kočáry tudy nemohou projet. Ale Bůh naši modlitbu neslyšel a viděly jsme ho teprve na Promenádě mezi Saëtonem a jiným Pepinem, myslím, a pak ještě jednou.
Dnes jsme to my, kdo se za ním honí, ale slušně, doufám.
Copak se člověk nemůže potkat náhodou, zvlášť na Promenádě?
— Poslyšte, říkám svým dvěma společnicím, vymyslela jsem si vyprávět tu věc jinak, než jak se udála. Dinu jsem už jednou oklamala, chci ji oklamat znovu.
— Co řeknete, abychom vás mohly podpořit?
— Ještě nevím, inspiruji se, nechte mě, poslouchejte a uslyšíte.
— Dobře.
Je vidět, že nejdokonalejší porozumění panuje mezi Aglaé, Thalií a Eufrosynou. Tak se jmenujeme. Tři zakladatelky společnosti, o které se ví. Já — Thalie, Marie — Aglaé a Olga Eufrosyna. Vidíte, tři Grácie.
Přibíhám domů, běžíc, provázena svými dvěma Gráciemi.
Vyběhnu po schodech, vtrhnu jako bomba do Dinina pokoje a křičím:
— Ach! Nemám nohy, nemám hlavu, nemám nohy. Ach!
— Co se děje? Co! Ale řekni!
— Řekněte, Marie, no tak.
— Marie, Olga, mlčte, neříkejte nic — pokračuji v křiku, chvátám, sotva popadám dech a pobíhám po pokoji.
Konečně vtáhnu Collignon do svého pokoje a vyprávím jí příběh s dodatkem, že když ho kočí zavolal, objevil se, byl co nejlaskavější, ukázal nám zámek, že jsme nechtěly vystoupit z kočáru, ale on kráčeje vedle dvířek nás provedl zahradou, vyprávěl o všech pokojích, že na nejvyšší věži je hvězdárna, atd. atd. Říkám to vše s množstvím gest, omdléváním, zastavujíc se chvílemi, abych nabrala dech, chvílemi, abych oběhla pokoj.
Výsledek všech těch opičáren je, že mi uvěřili jako evangeliu?
— Tak proto se na mě tolik díval, říká Collignon, oj oj oj.
— Ano, to je bezpochyby proto.
Totéž jsem zopakovala Dině, ale Collignon se dozvěděla pravdu před večeří, zatímco Dina, která se nechala nachytat podruhé, se to dozví teprve zítra.
— Tak teď se budeme zdravit! říká, jako minule řekla:
— Ach! Teď už to není zajímavé, protože ho známe!
Ach ta husa! To je dvakrát — počkej do třetice.
Máma přijíždí a já jí opakuji příběh. Dina ze svého pokoje naslouchá a je přesvědčená, zatímco máma zná pravdu; když jsem doprovodila Sapogenikovovy domů, vracela jsem se s Collignon, když nás předjíždí kočár plný mámy, Niny a Walitského. Nina zůstává u sebe a my nastupujeme — v kočáru jsem upozornila mámu.
Není žádná velká zásluha v tom takhle lhát — skoro všechno je pravda.
Směji se jako blázen, ba hůř, a ostatní dělají to samé. Jaký pekelný koncert!
Zapisuji si vše, abych si to pamatovala, neboť zcela jistě mi tyhle blázniviny udělají radost.