Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 14. května 1875

[Jeden vyškrtaný řádek]
Napsala jsem Pavlovi a Sašovi, aby dali mému otci na srozuměnou, že jedu do Ruska, ne proto, abych u něj zůstala.
Mohl by si to klidně myslet, ale zuřila bych.
Jsem nevýslovně smutná. Myšlenka, že nikdy nebudu tím, čím chci být, mě tíží víc než hora. A toho muže lituji tak, že bych si myslela, že žijeme v roce 1873 a ne v roce 1875.
Jedna věc mě utěšuje — zdá se mi, že ji nemiluje. Ale představuji si ji velmi dobře a chci zde říci jak, abych mohla pak srovnávat.
Je střední postavy, hezká postava a hranatá vysoko posazená ramena jako u Gioie a je [jeden vyškrtaný řádek] hubenější než Gioia. Tmavovláska, dosti tmavá matná pleť, velmi černé oči pod rovněž černým a přísného výrazu obočím.
Ústa trochu velká, ale příjemná, a hranatá brada.
Vidím ji takovou a oblečenou ve světle režném oděvu vyšívaném prolamovaně, hnědou sukni a klobouku v tom stylu, jaký mám právě teď.
Chtěla bych vědět, jestli jsem uhodla. Uhodla nebo ne, ale ta bytost mě velice trápí, zvláště proto, že vím, že jsem lepší než ona.
Zbledla jsem od včerejška, a je proč. Ještě se divím, že žiju, že nejsem spálená, zničená, rozdrcená hněvem, neklidem a závistí!
Večer ve Francouzském divadle dávají „La Boule" a Ravel hraje. Jsem v bílém a hezká — proč?
Audiffret je dole v přízemí, jsem podrážděná, nechápu — ten sedlák — jsem už tak ošklivá? Je zamilovaný jinde?
Má tak mladý, tak svěží obličej, že se na něj chci dívat, to jest mluvit o něm, neboť dívat se na něj, to ne — to by si představoval tisíc věcí.
Je to jediný muž odtud a chci ho. Kdyby jich tu bylo víc, chtěla bych je všechny. Ne, opravdu, jeho neochvějné chování mě přivádí k zuřivosti!