Neděle 2. května 1875

Chci se naučit španělsky — balkón, mantilu a serenádu.
Okno a nápadník jako v Seville. A honem?
Nejdu do kostela, máma se vrátila domů. Jdeme se projít — já, Dina, Marie a Olga. Jedeme k Bassému koupit sýr. Když jsme ho uviděly, zdál se nám tak čerstvý, tak dobrý, tak šťavnatý, že jsme v mžiku, u dveří obchodu, zatímco nám Bassé šel pro něco jiného — v landau, jak jsme seděly — zhltly libru sýra. Ambroise, kočí, vida nás při tom, vytáhl nůž a nabídl nám ho, neboť jsme jedly prsty před očima ohromených vyparáděných Nicejek. Nechápu, jak jsem mohla něco takového dopustit a jak jsme mohly sníst celou libru sýra bez chleba.
Je to opravdu k umření, tak se nudíme. Jediné rozptýlení, které jsme měly, toho ubohého malého Sedláka, nám vzali.
Všichni Sapogenikoffovi u nás večeří a po večeři vymýšlíme novou zábavu: my čtyři dívky jdeme do zahrady a z teras se kolemjdoucích ptáme na jméno, což je ruská věštba. V Rusku by se tomu nikdo nedivil, naopak by řekl jméno, ale ti hodní Nicejci zděšeně prchali. Jediný se zastavil, vrátil se, ale nakonec odešel beze slova jako ostatní. Měla jsem velký strach, neboť vilu zná každý a lidé by mohli začít pomlouvat:
„Poslyšte, moje drahé, pojďte se mnou, odtud, kam vás povedu, budeme moci říkat cokoli, aniž bychom se kompromitovaly.“
„Pojďme ke Krohnovi!“
„Ale jak?“
„Nic snazšího, přelezeme mu zeď.“
„To je hloupost, Marie,“ vykřikne zbožná Dina, „je tam zahradník, psi, strašný buldok, který vám urve lýtka.“
„Neposlouchejte ji, prosím vás, už zase začíná se svými strachy a křikem. Pojďme.“
A bez dalšího otálení přelezu zábradlí terasy, v andělských šatech se usadím obkročmo na zeď, natáhnu nohu a ocitnu se na Krohnově zábradlí, z něhož seskočím na terasu.
„Tak pojďte,“ říkám jim přidušeným hlasem, který se zároveň snažím udělat rázným, „pojďte, už jsem tady, tak pojďte přece!“
V mžiku jsou Marie a Olga, které provedly týž manévr, vedle mě a jako zloději, v noci, potmě — není ani měsíc, ani hvězdy, nanejvýš dvě tři — procházíme terasu. Přiznávám, že jsem se toho strašného psa trochu bála, neboť ani za sto tisíc franků bych nechtěla mít zohavená lýtka.
Ale jak jsme riskovaly! O pět minut později, když jsme byly s Collignon na Promenádě, šest nebo sedm lidí jsme viděly pět nebo šest lidí vcházet ke Krohnovi.
Ještě pět minut a byly bychom hanebně přistiženy.
Nudily jsme se tak, že Marie, když zahlédla muže sedícího na lavičce, začala mi šeptem říkat, že to byl ten samý, co se zastavil. Ochotně jsem tomu uvěřila, a když jsme procházely, odvrátily jsme tváře, aby neviděl, kdo ty hlouposti dělal. Když jsme se vracely, vstal a ve stínu nám vyšel vstříc; to bylo nové a nebylo se čeho bát, neboť Collignon byla s námi.
„Ach! Marie,“ říkám, „to je ale ošklivec, fuj! Fuj! Marie, proč jste o něm mluvila!“
„No dobrá, copak jsem mohla ve tmě vidět! Byl to opravdu strašný ošklivec.“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále španělsky: „novio“. Marie si představuje španělský dvorský zvyk, kdy nápadník zpívá serenádu pod balkonem. ↩