Sobota 1. května 1875

Přicházejí Španělky se svým zbožím. Kupuji černou mantilu, do které se zblázním, a kvůli ní i do španělštiny a do Španělska. To vše v jediném okamžiku.
Sundala jsem stříbrné prýmky z bílých šatů, upravila sukni a dala je vyprat. Takže je to teď dlouhá róba z lehké vlny, nažloutlé bílé, matná, měkká a splývavá jako šaty andělské.
Oblékám ji a přes ni mantilu, beru vějíř a jdu k Nině. Klidně jsem mohla vyjít v tomto úboru, kolem půl jedné tam nebyla živá duše.
Nacházím je u stolu, za mnou Léonie nese mísu raků, usadím se a klidně je jím. Smějeme se u stolu a pak v zahradě.
Koupila jsem dvacet párů hedvábných punčoch, jiné už nosit nechci, neboť je rozkoš vidět v hedvábné punčoše svou pevnou, elegantní nohu a roztomilé chodidlo. Jak lituji ty, kteří to nemohou vidět.
Teď je třeba říci, že nás notně vystrašili. Trifon píše, zapřísahá Walitského, aby přijel, neboť prý dědeček má mrtvici. Nejdříve jsem si myslela, že je to Georges, a nedivila se ani nezarmoutila, jen jsem pocítila cosi jako výčitky, že jsem s ním tak zle nakládala, neboť přes všechny jeho ohavnosti se nemohu ubránit soucitu. Ať říkám cokoli, mám dobré srdce.
Všichni se rozrušili a já jsem pozorovala, jak se kdo tváří, v hloubi duše velice rozrušená a navenek lhostejná.
Za deset minut jsme se uklidnili — dědeček prostě upadl, narazil do stolu, chudák slepec, a řízl se na tváři a poškodil si oko, to, na které nevidí.
Vracím se a ošetřujeme ho s Collignon, to jest ona ho ošetřuje a já se dívám.