Sobota 1. května 1875

Přicházejí Španělky se svým zbožím. Kupuji černou mantilu, z které šílím, a kvůli ní i ze španělštiny a ze Španělska. To vše v jediném okamžiku.
Sundala jsem stříbrné prýmky ze svých bílých šatů, upravila sukni a dala je vyprat. Takže je to teď dlouhá róba z lehké vlny, nažloutlé bílé, matná, měkká a splývavá jako šaty andělské.
Oblékám ji a přes ni mantilu, beru vějíř a jdu k Nině. Klidně jsem mohla vyjít v tomto kostýmu, kolem půl jedné tam nebyla živá duše.
Nacházím je u stolu, za mnou Léonie nese mísu raků, usadím se a klidně je jím. Smějeme se u stolu a pak v zahradě.
Koupila jsem dvacet párů hedvábných punčoch, jiné už nosit nechci, neboť je to rozkoš vidět svou pevnou a elegantní nohu a svůj roztomilý chodidlo v hedvábné punčoše. Jak lituji ty, kteří to nemohou vidět.
Teď je třeba říci, že nás notně vystrašili. Trifon píše, zapřísahá Walitského, aby přijel, neboť prý dědeček má mrtvici. Nejdříve jsem si myslela, že je to Georges, a nedivila se ani nezarmoutila, jen jsem pocítila cosi jako výčitky, že jsem s ním tak zle nakládala, neboť přes všechny jeho ohavnosti se nemohu ubránit soucitu. Ať říkám cokoli, mám dobré srdce.
Všichni se rozrušili a já jsem se zabývala studiem rozličných tváří, v hloubi duše velice dojatá a navenek lhostejná.
Za deset minut jsme byly uklidněny — dědeček prostě upadl, narazil na svůj stůl, chudák slepec, a řízl se na tváři a poškodil si oko, to, kterým nevidí.
Vracím se a ošetřujeme ho s Collignon, to jest ona ho ošetřuje a já se dívám.