Pátek 30. dubna

Včera jsme s Marií a Olgou věštily; otevřela jsem knihu pro Blackprince a čtu: žení se.
Opravdu stačí, abych se v myšlenkách dotkla nějakého muže, a on se hned žení.
Umírám hlady, náš kuchař už za nic nestojí. Beru Léonii a jdu k Sapogenikovým. Nacházím je všechny v zahradě, mámu v křesle, naproti papoušek na volnosti, na pohovce Nina, Jurkov a Walitský a dále, ve stínu pomerančovníků, [Škrtnuto: leží] na koberci Marie, Olga a Dina, čtou, u nohou jim Prater a Mistigri, opička Niny, která skáče, běhá, hraje si a poletuje z větve na větev. Ucítila jsem tu lenost, jež se tam v ovzduší vznášela, člověk se cítí malátný a neschopný čehokoli. Člověk se cítí jako pastýř z Vergilia. Žhavé slunce, kterému se vyhýbáme pod krásnými pomerančovníky obsypanými plody, člověk leží ne na trávníku — trávník je příliš špinavý kvůli hmyzu — ale na koberci hozeném na trávník.
To jsou šťastní lidé.
[Na okraji: W znamená vždy Walitský.]
Nina a Walitský sedí vedle sebe a pozorně čtou tutéž knihu — jakou? Theokrita snad nebo Vergilia? Ne, ještě vznešenější, je to kniha, která dává radost a mír duši i tělu — je to kuchařka.