Neděle 25. dubna

Budím se ve tři čtvrtě na dvanáct, kolem druhé obědvám se všemi, ve tři jsem hotová (šaty Arcivévoda, klobouk Watteau, žluté botky, dobře) a vůbec ne unavená, svěží a růžová. Máma vyjíždí se mnou, Walitským a Dinou v polozavřeném kočáru. Jedeme k Nině, máma vystupuje; Sapogenikovovi mají také velikonoční stůl, jím a piji u nich.
Kněz měl pravdu, když se ptal, jestli jsem mlsná. Jsem mlsná In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen.
Máma si hraje s roztomilou opičkou Niny a já vyprávím svou zpověď s některými přikrášleními, smějí se, směji se a jsem spokojená.
Teta a Collignon přicházejí půl hodiny po nás a vyprávějí, nebo spíš Collignon vypráví, že pokropili Audiffreta, že ho teta pokropila. To nás přirozeně srazí do kolen smíchy. Ale nic z toho není pravda, [Škrtnuto: jako jsem] je to teta, kdo si to vymyslela, chce ho pokropit, říká:
— A proč?
Zdá se, že Collignon šla do zahrady a usadila se pod máminým baldachýnem na terase. Audiffret pomalu projíždí v kočáře, dívá se, kašle, pak sestoupí, sedne si na lavičku naproti vile, oprašuje si kalhoty, boty a zase se dívá a kašle a předvádí tisíce opičáren. Jsou to vlastní slova Collignon a je to žena, která nevymýšlí, nepřehání a nic nepřikrašluje a které věřím jako sobě samé.
— Ale to jste ho měli vidět, jak zmizel, jakmile mě uviděl! říká na závěr.
Teta vypadá velmi nespokojeně.
— Ale proč tam byl? ptám se.
— Ale to jsme se právě chtěly zeptat vás, říká Collignon se smíchem. Myslely jsme, že jste mu dala dostaveníčko.
— Hloupost!
Jenže on opravdu vypadal přesně tak, bylo to vskutku směšné. Je to pouhý šašek.
Také se zdá, že každý den projíždí v tutéž hodinu; nevím už, kdo to řekl, všichni myslím — Dina, teta, Collignon, máma, zkrátka všichni.
A Collignon říká, že utekl jako vyplašený daněk, když ji uviděl.
Ach, kdyby opravdu přišel kvůli...
Ne, to by bylo příliš k smíchu.
V půl šesté, když jsme se dost nasmály, dost nakřičely a dost napovídaly o Girottovi, jdu s Collignon, Dinou a Olgou na Promenádu, kde potkáváme dvakrát toho hrdinu, toho imbecila.
Když jsem se později vracela s tetou, mámou a Walitským, teta s velmi přísným výrazem říká, že ten člověk přichází s velmi špatnými úmysly. Máma ujišťuje, že přichází s těmi nejnevinnějšími úmysly na světě a možná dokonce náhodou.
To je možné, ale je taky možné, že přichází, aby vzbudil dojem, že mu dávám dostaveníčka. Jestli ho někdy přistihnu, sama v zahradě, jak se tu plíží, jak prý se plížil dnes, nechám ho zahradníkem zkropit od hlavy až k patě.
Teta rovněž projevila tento úmysl. Chudák zvíře, chtěla bych ho vidět celého zmoklého vodou a jinými věcmi, neboť teta se nechce omezit jen na vodu. Směji se tomu a zároveň se zlobím. Ten člověk je pouhý sedlák, imbecil, nafoukanec.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen." — Marie humorně potvrzuje svou mlsnost liturgickou formulí.