Pondělí 26. dubna

Ach, můj krásný sen!
Když o tom mluvím, Dina se smíchem říká, že mi věští toho starého boháče Malzova, který, jak se zdá, nedělá nic jiného, než že se na mě dívá. Vskutku jsem si myslím všimla, že se na mě dívá, zvlášť poslední týden.
Ach, ten bídný den!
Georges, ten drahý, ten zbožňovaný, ten požehnaný člověk je tady a tropí velký skandál v celém domě.
Ach, Bože! Kéž by velikost těchto písmen a síla, s jakou tisknu pero, vyjádřily, jak jsem zuřivá a ponížená, že musím snášet toho skandálního opilce, zbabělce, bídáka!
Zabije mou matku, jako zabil svou vlastní!
Všechno se tříští před jeho zkažeností, i má vůle!
Čtu si svůj deník — právě ve chvíli, kdy se on žení!
Pláču, zuřím, křičím, šílím!
Bože můj, Bože můj!
Povečeřela jsem a vracím se psát, uklidněná. Ráno jsem byla v kostele v dlouhých šatech (šaty Arcivévoda a klobouk dobře).
Pak jsem vyšla ven, procházím se skoro celý den. Kolem páté jsem byla s Collignon a kupovaly známky, když tu projíždí paní Sapogenikovová v landau s dětmi. Právě v tom okamžiku procházejí bratr Doriův a hrabě Somaglia a viděli mé dlouhé šaty, když jsem vystupovala ze svého kočáru, abych nastoupila do Ninina.
Jejich veselost mě rozveselí; opravdu, ti Sapogenikovovi jsou milí. Jdeme do kavárny.
Než nastoupím do Ninina kočáru, obklopí mě moji malí žebráčci, dávám jim a povídám si s nimi. Doria a ten hezký blonďatý Ital jim taky vždycky dávají.
Ach! Tehdy jsem nebyla v nynější náladě a nečetla jsem o slavnostech vévodovy svatby, nezáviděla jsem, nezuřila jsem, neplakala jsem.
Ach! Chtěla bych klít, nadávat, bít, křičet. Jsem nešťastná, politováníhodná. Ach! Litujte mě, litujte mě všichni!
Abyste pochopili mou zuřivost, musíte mě znát a číst můj deník od začátku.