Sobota 24. dubna

Na mši. Julie přijímala, ve svátečních šatech není vůbec ošklivá.
Naše zahrada je skoro hotová, natírá se mříž, vzala jsem sama pumpu a dala se do zalévání stromů a pak Promenády, aby prach nekazil nátěr. Byla jsem na chodníku, v šedých šatech, v klobouku, oblečená jako na vycházku, s tou pumpou, když tu s velkým hlukem projíždí šarabán plný Prodgersových, Audiffretů atd. Byla jsem sice trochu zaražená, ale dát to najevo by bylo směšné, proto jsem se ani v nejmenším nevyvedla z míry a pokračovala. Ta Prodgersová, myslím, vydala pronikavý výkřik, nepochybně ze strachu, že bude pokropena.
— Vidíš, drahý Fortuné, říkám chlapečkovi, který stál vedle mě, jak jsou nevychovaní.
— To je pan Audiffret.
— No právě, to on je nevychovaný, když takhle křičí.
— To nekřičel on, to jeho matka.
Prodgersová, jeho matka!
Dina přijde a odveze mě kočárem a za okamžik jsme předjížděly ten šarabán. Zůstala jsem nehybná a vážná. Ne, opravdu je to legrační.
Tohle musím vyprávět Sapogenikovým.
V sedm hodin přichází Allard, aby nás učesal, dělá mi nádherný účes. Pak se pokoje rozzáří, Léonie běhá, já běhám víc než všichni ostatní dohromady.
Měla jsem sen víc než velkolepý, a tentokrát ne v duchu Josefových snů, ale přímo jako jeho sny.
Viděla jsem ohromnou kytici žlutých klasů, kytici tak velkou jako celý můj pokoj, zavěšenou u stropu. Tato kytice visela nad stolem celým pokrytým květinami. Potom jsem viděla nádherné ovoce.
Ten sen mi zvedl náladu, celý den jsem byla veselá a večer jsem jako šílená, jsem tak svěží, tak hezká, že je škoda být taková zadarmo.
Oblékám bílou hedvábnou sukni a přes ni šaty v židovském stylu z bílého matného baréžu, vyšívané bíle. Jen jediný hladký zlatý náramek na každé ruce a žádné rukavice. Na hlavě nic než vlasy a dva dlouhé splývající kadeře svázané dohromady. Zapomínám na diamantové náušnice. Aniž bych si lichotila, a ne proto, že jsem to já, říkám, že jsem byla velmi hezká, abych neřekla víc.
Ostatně to bylo tak zřejmé, že jsem to řekla nahlas a nikdo se mi nevysmál — nemohli, byla to pravda.
Máma zářila a mluvila o Miloradovičovi, já jsem zářila a myslela na Wittgensteina, teta, vážná, se chvílemi usmívala, a Dina se oblékala a málem plakala, jednak z únavy, jednak proto, že se jí nelíbil účes.
Teta má šaty z fialového sametu se světle žlutou a valenciennskou krajkou a diamanty, Dina hedvábné šaty s modrými a černými pruhy, hezké.
Konečně vyrážíme, ale je příliš brzy, a tak čekáme u Niny. V jedenáct vstupujeme do divadla — mýlím se, do kostela jsem chtěla říct.
Dostaneme židle a usedáme vpředu napravo jako obvykle. Teta jde ke zpovědi, pak Dina a nakonec já.
Vstupuji: „Pokřižujte se a políbejte kříž," říká mi kněz.
— „Proti kterému přikázání jste zhřešila?"
— „Opravdu nevím," odpovídám mu zpoza svého vějíře, protože mám ohromnou chuť se smát.
— „Nuže, jaké hříchy v sobě rozeznáváte? Různé hříchy. Například drzosti vůči lidem."
— „Vzala jste cizí, nenávidíte někoho, říkáte zlomyslnosti?"
— „Ne."
— „A co ještě? Nejste mlsná?"
— „Ano." Tentokrát jsem se zcela schovala za vějíř, tak směšná ta otázka byla.
— „To není hezké."
— „Ano, je to tak, ale co s tím?"
— „A máte ráda pěkné šaty?"
— „Mám je velice ráda."
— „To je velký hřích, láska k šatům může vést nejen ke směšnosti, ale i k politováníhodným věcem. A vy si myslíte, že člověk je kvůli tomu krásnější."
— „Ovšemže, je krásnější." — Stále za vějířem a zpola se smějíc. Toho večera jsem měla skvělý důkaz toho, co jsem tvrdila s takovým sebevědomím.
— „Ne, člověk vypadá mnohem lépe, když je prostý. Tak s těmi parádními šaty se lidé podívají a řeknou: jaká marnivost!" Mlčela jsem, abych se nepustila do hádky.
— „Možná," pokračoval ten osel, „ráda koketujete?" Mluvil s loktem opřeným o stůl a díval se na strop nebo někam jinam, ale ne na mě.
— „To jest, jak to, nevím," vysvětlete to, otče, pomyslela jsem si, z tohohle se vyšroubuj.
— „To jest přitahovat pozornost na sebe."
— Ach ten hlupák.
— „Ale to se děje přirozeně, nevím."
— „Nuže, není už nic jiného?"
— „Nic víc."
— „Musíte se modlit k Bohu, On vám odpustí."
Pak pronesl obvyklou modlitbu, vložila jsem mu do ruky louis d'or a vyšla. Kousala jsem se do rtů, když jsem sestupovala ty dva schůdky, natolik jsem se vnitřně smála, že jsem se bála, aby se ta veselost neprojevila navenek.
Paní Vojekovová přichází s dcerou a usedá s námi.
Nic toho dne mi nebylo proti mysli, od rána do noci jsem byla veselá a šťastná a spokojená se sebou i s ostatními.
Tyto dvě dámy v nádherných róbách byly s námi, které jsme byly rovněž obdivuhodně oblečeny, takže těch pět velmi krásných šatů a pět více či méně hezkých žen tvořilo skupinu příjemnou na pohled.
Ráda jsem s lidmi dobře oblečenými, aspoň mi nikdo nezávidí, zatímco se šlundrami jako jsou Howardovy měl člověk vždy strach, že je oblečený příliš pěkně.
Hélène a Lise zpívají ve sboru. Na tento svátek jsou obvyklí zpěváci nahrazeni několika ruskými dámami a pány pod vedením paní Věriginové. Je to velmi půvabné a příjemné.
Ty dvě Howardovy mají spoustu šatů, utrácejí hodně a nikdy nejsou slušně oblečeny. Dnes večer například bílé šaty odporně ušité a na ramenou, pažích, krku, vzadu i na pase uzly a růžice z roztřepeného bavlněného saténu. To je opravdu ostuda. Člověk se mohl stokrát prostěji a slušněji obléci.
Kostel se pomalu plní, několik minut před půlnocí už není jediné místo.
Mimochodem ten hezký Rus, nebo spíš Rus, kterého jsem nazvala hezkým, je jen odpudivý ničema. Všimla jsem si ho jen proto, že jako jediný měl bílou košili a růžové tváře. Je ošklivý a vypadá jako voják.
Přesně o půlnoci kněz, můj roztomilý zpovědník, intonuje Vzkříšení tvé, Pane uprostřed nejhlubšího ticha, přerušovaného jen občasným zakašláním nebo smrkáním. Hrabě Černičov-Krouglikoff nesl kříž, za ním kráčelo několik generálů, kteří nesli nevím už co, a vzadu přicházel duchovní, kněz, farář — jak kdo chce.
Bože můj, věřím v Tebe, ale Tvoji kněží jsou hlupáci.
Během jitřní jsem stála téměř celou dobu a vyměnila jsem jen pár slov s paní Vojekovovou a trochu žertovala s Julie, která mi vyprávěla svou zpověď.
Kolem poloviny mše odcházejí, paní je celá unavená. Její záměr se ostatně nezdařil, doufala, že potká kněžnu Běloseľskou a všechny ty velké budoucí příbuzné Julie.
Bylo to hezké, tolik žen v bílém, většinou se zapálenými svícemi.
Nepostila jsem se, a přesto jsem měla hlad.
Mše končí kolem čtyř hodin ráno, kněz vychází se Svátostí oltářní; ale když řekl „Věřím ještě, že toto je Tvé tělo a že toto je Tvá přečistá krev," pozvedla jsem oči k nebi, abych prosila Boha za odpuštění, že přijímám, aniž bych tomu věřila, a prosila ho, mám-li se mýlit, aby mi vnukl, co mám si myslet.
Chléb není tělo, víno není krev Kristova. Nemyslím si to jen teď, nikdy jsem si nemyslela jinak, a teprve od dvou let jsem pochopila absurditu toho, co kněz říká a co nám chtějí vnutit. Stát! Tak hloupá nejsem!
Věřím, že se dává víno a chléb na památku Cena, říkám italsky, jinak to neumím, kde Ježíš dal svým apoštolům chléb a víno se slovy, že je to jeho tělo a krev. Ale to byla alegorie. K čertu! Člověk přemýšlí, Pánbůh nechce, abychom slepě věřili kněžím. Křesťanství je dobré proto, že se dá uvažovat, a čím víc uvažujeme, tím víc věříme a tím spravedlivější a pravdivější je shledáváme.
Ale koneckonců, není na mně, abych reformovala své náboženství, nebo spíš se nechci tou námahou obtěžovat. Nejkratší cesta je stát se protestantkou. Myslím, že jsem řekla něco podobného, vyjma protestantismus, v téže době loni.
To jsou už páté Velikonoce, které trávím v Nice. Když jsem přijela, bylo mi jedenáct, teď mi je šestnáct!
Ach, jak jsem stará!
Vraťme se ke kostelu — šla jsem se sklopenýma očima a klidně, jak se sluší na ženu v dlouhých sukních.
Všichni se na nás dívali. Když jsme se vrátily na svá místa, přišlo nám několik lidí blahopřát. Slečna Kolokolcovová, ta stará a směšná panna, přesto velice comme il faut, se posadila k nám.
Vůbec jsem se necítila unavená, naopak, a ten pocit pohody, který se mě zmocnil od rána, mě neopouští.
Ve čtvrt na pět se vracíme, převlékám se do županu a jdeme večeřet s množstvím dobrých věcí objednaných z London House, prostřených na bohatě prostřeném stole, jak bývá zvykem.
V pět hodin uléhám, je to podruhé v životě, co si lehám tak pozdě — poprvé to bylo v den velké večeře v Acqua Viva.

Poznámky

Pozn. překl.: Odkaz na biblické prorocké sny Josefovy (Genesis 37).
Pozn. překl.: Pravoslavný velikonoční hymnus „Voskreseniye Tvoye, Christe Bože".
Pozn. překl.: V originále italsky: „Cena" — Poslední večeře. Marie nezná francouzský výraz „la Cène".