Středa 21. dubna

V devět ráno jdu na procházku před vilu, bez klobouku a s knihou. Je tak krásně. Jsem v melancholickém rozpoložení a vylidněné Nice se mi líbí. Jdu do kostela s Dinou. Přinesli mi slunečník ze surového plátna, světlý, podšitý růžovou, rukojeť je z dlouhého světlého rákosu. Velmi hezký a prostý.
Do dvou zůstáváme v zahradě, která den ode dne zkrásní, s mámou. Pak s ní vycházím na půl hodiny — myslím, že zaplať Pánbůh, je jí líp. Je teplo, je příjemně.
Nadinka píše, že Pavla přijali u jeho otce salvami z děl, šampaňským atd. atd. a že mu chystají nádherný byt ve velkém domě. Tomu nešťastníkovi se z toho úplně zatočí hlava. Celá ta nádhera mě láká tam jet.
Ale odkud se bere ten pocit, že brzy zemřu?
Zemřít! Fi, hrůza!
Ano, ale jestli zemřu...
Ta strašná myšlenka! Můj sen mi to předpovídá i karty. Bůh ví, co dělá. Nechce mi dát všechno a nechá mě zemřít ze soucitu.
Ale co vlastně žádám? To, co mají všechny ženy ze společnosti. Nic víc. A kvůli tomu mě má zabít?
Bože, už dlouho se k Tobě nemodlím. Říkám modlitby, opakuji své prosby, ale nepovznáším se k Tobě. Veď mou mysl, zbav mě pochybností, ochraňuj mě a nech mě žít.
Fakt je, že jsem dnes večer žalostně smutná. Co jsem celý den dělala? Ach ano — procházela jsem se, viděla lady Folknerovou, pak jsem byla v kavárně, kde jsem viděla Somagliovou s bílým Doriou. A to je vše.
Mámě se zase udělalo špatně, už nevím, co si myslet.
Victorovi se dál říká sir Frederic; o tom Fredericovi žvaním neustále. Jak je to hloupé, ale nedá se nic dělat.
Říká se, že v šestnácti člověk často myslí na smrt. Přála bych si, aby mé ponuré myšlenky přicházely jen proto.
Bože, vyslyš můj hlas a nezacházej se mnou tvrdě.