Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 22. dubna

Včera večer v kostele jsem viděla paní Vojejkovovou; pozdravila mě velmi laskavě, přistoupím k ní [Škrtnuto: mimo jiné mi říká] a po obvyklých zdvořilostech:
– Víte, že se Julie vdává? říká mi.
– Ne, to jsem nevěděla, a za koho?
– Za barona Benkendorfa, velvyslaneckého tajemníka v Berlíně.
– Přijďte k nám, přijďte jí popřát.
– Zajisté, madam, s potěšením jí přijdu popřát,
ale vy také přijdete, že ano?
– Ano, jistě, atd. atd.
Velmi mě prosila, abych přišla, ale nepůjdu první.
Dnes ráno zase v kostele — to mě unavuje. Kadidlo, kněz, smuteční zpěvy, horko.
Znovu potkáváme paní Vojejkovovou, a hned po obědě přichází k nám s Julií a zůstává hodinu; mluví o snoubenci, rodičích, skvělých rodinných spojeních, o věnu (ne větším než moje — tři sta tisíc rublů).
Zdá se, že ta malá tímhle sňatkem vstoupí do velkého světa — spřízňuje se s největšími rodinami Ruska, Belgie a Francie. Musím říkat, že jí závidím? A skoro na to mám právo, neboť jsem hezká, vzdělaná, dobře vychovaná, zatímco ona je ošklivá a nevědomá. Od té doby, co ji oblékají jako dospělou, vypadá mnohem lépe.
V pondělí odjíždějí do Paříže a následující pondělí do Bruselu; tam v úterý bude velký večer u tchyně s králem atd. atd. Ve středu ráno je oddají a hned poté se nová baronka Benkendorfová vrací s manželem do Paříže. V Paříži zůstanou šest týdnů. Julie mě velmi zve k sobě, slibuje, že se nebudu nudit — věřím jí. Z Paříže jedou do Londýna na ples prince z Walesu. Benkendorf představil prince své budoucí tchyni, zatímco pobýval v Nice a bydlel ve stejném hotelu — v hotelu Luxembourg.
Chápete, jaký to na mě dělá dojem.
Julie tvrdí, že se musím hned vdát, a nabízí mi svého švagra. Bohužel nejsem dost bohatá, abych si koupila manžela. Koupím si jednoho, teprve až ztratím naději, že si mě někdo koupí sám.
Manžel, jak říká pan Beketov, to je luxusní zvíře.
Po paní Vojejkovové přišla paní Angelová, která přijela včera z Petrohradu, kde ztratila matku.
Projíždím se sama v zavřeném kočáře, prší. Večer jdeme na bohoslužbu Utrpení Páně (rozpuštěné vlasy, černý sametový klobouk, dobré).
Kostel je plný, člověk se dusí. Zatímco kněz četl o utrpení Pána našeho Ježíše Krista, já, bezbožnice, jsem si všimla hezkého Rusa — a on si všiml mě.
Po návratu vedeme co nejživější rozhovor o manželech, o sňatcích, o všem možném. Hodně se smějeme, protože se vůbec nestydím a říkám všechno. Máma zrovna vyprávěla, že se Zoé líbá se svým Crossem:
– Fi, hrůza! vykřikla jsem.
– Hé, má drahá, říká Collignon, budete dělat totéž.
– Já! Nikdy. Jen ať zkusí mě políbit — dám mu kopanec.
Všichni se dali do smíchu.
– Samozřejmě, protože svého snoubence milovat nebudu. Ach, kdyby mým snoubencem byl Frederic — to neříkám.
– Ale když se vám tolik líbil, proč jste se s ním neseznámila? ptá se Collignon.
– Ale jak?
– Bylo třeba podniknout kroky.
– Dívala jsem se na něj, co jsem mohla, dívali jsme se na sebe, a to je vše.
Opravdu myslím, že mě skutečně považují za zamilovanou do toho muže. Tím líp — není to žádný ničema. Pořád o něm mluvím a se smíchem opakuji, že jsem do něj zamilovaná — ale neříkám to proto o nic méně. Ať si to myslí, hromský pes! Vždyť si to myslím i já sama.
Ráda to říkám a nenechám ujít jedinou příležitost, abych to vykřičela z plna hrdla.
Pořád myslím na Blackprincea a ďábel se pomalu vytrácí. Opravdu, jsem jen blázen — myslím na všechny a nikdo nemyslí na mě. Kdo ví?
Kdo ví? To je hloupost.
A vévoda z Hamiltonu — tebe bych chtěla, ty bys mi vyhovoval, ty jsi uspokojoval všechny mé ambice.
Ale Bůh nechtěl; nebude chtít ani Wittgensteina, a přece i ten by se mi hodil — toho bych nepodváděla, ne, je krásný, líbí se mi.
Usínám a myslím na něj; myslím na tolik lidí. Blackprince je, myslím, na mém seznamu mezi těmi, kdo se mi líbí; musím z něj vyškrtnout Gerickeho, který se mi nikdy nelíbil, který je bledý ošklivec — a z něhož, to mě přivádí do zuřivosti, mě prohlašovali za zamilovanou.
Fi, hrůza!