Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 14. dubna

(Ach, jak jsem dnes večer hezká!)
Ve čtyři vycházíme: já, Dina, Marie a Olga.
Na promenádě hraje hudba. Dohodly jsme se, že se nebudeme dívat na Terffiduu.
Vypadal, jako by nás pronásledoval, z čehož mé tři společnice omdlévaly blahem, a co mě docela bavilo.
Zdá se, že Collignon nikdy nechyběla.
Jsem tak zamilovaná do Johnstonea, že o něm mluvím při každé příležitosti, a teta se zlobí. Dnes večer jsem vyjmenovávala muže, které považuji za krásné — Hamiltona jsem nejmenovala, Marie ho jmenovala:
– Ne, ten krásný není.
– Jste blázen! řekne mi teta příkře.
Jdu s Collignon na různá místa; mám v hlavě zařídit první patro pavilonu a udělat z něj svou knihovnu a vzít kuchyni téhož pavilonu a udělat z ní svou chemickou laboratoř. Opravdový alchymistický sklep!
Večer ve Francouzském divadle (šaty prince z Walesu, dobré) — pojmenovávám tyto slaměné šaty „princ z Walesu", protože jsem je měla na sobě ten večer, kdy byl princ v divadle. Ne! Ne! Nazvu je Arcivévoda — Arcivévoda mi připomene prince i tu hru, kterou kvůli němu mám ráda (šaty Arcivévoda, dobré).
Přicházejí Walitský a Olga. Dávají Péricholu a Saltimbanky.
Začínala jsem se vážně nudit, když přišli lord a lady Folknerovi, lord Loftus a ještě jeden, a v přízemí Audiffret atd.
Skoro celou dobu jsem se schovávala za vějířem kvůli rampě, a pak ten malý sedlák se mi už nelíbí — tváře má vrásky od slunce a jeho pohrdání mě unavilo. Jak to! Dosud se nepředstavil! To je pravé pohrdání. Ať si ho čert vezme, ale ráda bych se pomstila.
Odcházíme během posledního přestávky. Sedlák vychází zároveň s námi a hodně se na mě dívá, zatímco čekáme na kočár, a zdálo se mi, že jsem zaslechla, a to velmi zřetelně:
– Je se Sapogenikovými.
Bezpochyby se mýlím.